ČNB avizovala růst sazeb již před covidem
Česká národní banka (ČNB) avizovala zvyšování sazeb již před pandemií. Například kvůli přehřátému trhu práce nebo expanzivním rozpočtům, na nichž se podílel jeden z jejích největších kritiků. Dnes se musí brzdit inflační očekávání, mimo jiné i kvůli mzdám.
Bývalý premiér Andrej Babiš řekl ve sněmovně o centrální bance mnohé. Včetně toho, že nikdo jiný ve světě sazby nezvedá (což není pravda) a že papouškuje teoretické nesmysly. Mluvil o zdražování úvěrů a o penalizaci občanů.
Zákon o ČNB ovšem jasně říká, že jejím posláním je usilovat o cenovou stabilitu. Teprve, když ta je zajištěna, může podporovat hospodářskou politiku vlády. Aby mohla své základní poslání plnit, je ze zákona nezávislá a nesmí přijímat od nikoho žádné pokyny, jak má měnovou politiku dělat. Například od vlády, ale samo sebou se to vztahuje i na jednotlivé politiky, ať už vládní či opoziční.
Hospodářskou politiku vlády může ČNB podprovat až po zajištění cenové stability
Centrální banka ovšem nežije v akváriu. Není tedy překvapením, když se objevují komentáře k jejím rozhodnutím, občas kritické. Dělají je běžně analytici nebo komentátoři v médiích a není důvod se pohoršovat nad tím, když je dělají i politici. I když je to od nich často účelové. Politici mají totiž svou agendu a ta se v mnohém od agendy centrální banky může lišit a také liší. Většinou je spojena s jejich politickými cíli, prioritami a bohužel občas i s osobními zájmy. Politikové také většinou cílí ve své činnosti na kratší politické horizonty, v nichž dominuje výhled dalších demokratických voleb. Centrální banka je nezávislá proto, aby byla od tohoto politického soukolí a cyklu osvobozena. Její rolí je usilovat o nízkou inflaci, a to se nedá zajišťovat bez širšího a v perspektivě dlouhodobějšího pohledu na ekonomiku jako celek.
Bankovní rada není terčem politiků poprvé
Kritika centrální banky ze strany politiků není u nás něco dosud nevídaného. Vzpomeňme si třeba na krizový rok 1998. Ani tehdy, stejně jako dnes, si některé výroky na její adresu ze strany politické reprezentace nebraly moc servítky.
Centrální banka si ovšem musí zachovat ve své argumentaci věcnost a vysokou štábní kulturu, a nesmí se nechat vtáhnout do pasti afektované komunikace. Bylo by sice jednoduché třeba namítnout, že když někdo chce nízké nebo nulové sazby měnové politiky v situaci, kdy se inflace blíží dvojciferným hodnotám, že vlastně bezostyšně hází přes palubu drobné střadatele. Třeba loajální penzisty, kterým inflace žere kupní sílu jejich nevelkých úspor.
Bylo by snadné namítnout, že kdo chce nízké sazby, hází přes palubu drobné střadatele
Je dobře, že se ČNB k takové demagogické konfrontaci nepropůjčuje a místo toho transparentně vysvětluje co dělá a proč to dělá, a že se na ekonomiku musí dívat jako na celek. A je na politické reprezentaci, aby také přiložila ruku k dílu, zkonsolidovala rozpočty a odbyrokratizovala ekonomiku.
Odkud se inflace bere a proč zvyšovat sazby?
Jaký má tedy význam zvyšování sazeb ve chvíli, kdy je inflace z nemalé části dovezená? Nebylo by lepší posečkat až dovezená inflace poleví? Nebylo, a to nejméně ze dvou důvodů.
Za prvé je naše inflace tvořena významně i ryze tuzemskými faktory. Ty tu byly již před covidovou krizí a jsou tu i teď. Třeba přehřátý trh práce nebo expanzívní veřejné rozpočty. I proto, než vypukla pandemie, už dávala ČNB jasně najevo, že nastal čas růstu úrokových sazeb. Pandemie a ekonomická krize to změnily a sazby šly dolů. Ale covidem vyvolaná ekonomická krize do jisté míry překvapivě domácí potenciál tlaku na růst inflace nevymazala. Zejména na trhu práce, když nezaměstnanost nevzrostla. K tomu domácnosti více spořily a rekordní objem jejich úspor se stal potenciálně živnou půdou pro růst poptávkových tlaků na ceny.
Problémem jsou inflační očekávání, která Živí sama sebe
Za druhé zvyšování sazeb dává smysl nejen kvůli inflačním tlakům, přicházejícím z trhu práce a kvůli utrácení části nahromaděných úspor v ekonomice. Je tu ještě problém inflačních očekávání, jejichž prostřednictvím „živí vysoká inflace sama sebe“.
Pokud třeba Hospodářská komora ve své prognóze čeká, že reálné mzdy v ekonomice letos vzrostou, má to příčinu nejen v situaci na trhu práce, ale také ve vývoji inflace, která vede k tlaku na dorovnávání růstu cen růstem mezd a platů. No a pokud jde o veřejné rozpočty, jejich stav je v důsledku diskrečních krizových opatření kvantitativně o mnoho horší než před začátkem pandemie. Strukturální problémy, které ohrožují stabilitu veřejných rozpočtů tu také byly již před pandemií a jsou tu stále. A budou tu, dokud nedojde k potřebným reformám, zejména, ale nejen, v penzích.
Může zvyšování sazeb poškodit ekonomiku?
Růst sazeb ekonomiku zasáhne, ale hovořit o jejím poškozování je nemístné. Ano, může vést a povede k nižšímu tempu ekonomického růstu, s tím nutno počítat. Ale ve střednědobém i dlouhodobém pohledu bude zvládnutí inflace naopak velmi prospěšné, protože podpoří podmínky pro vyrovnanější a dlouhodobě celkově vyšší tempo hospodářského růstu. Indikátory důvěry se zlepší, růstové výhledy budou opět stabilní, podnikatelé budou více investovat, domácnosti se přestanou bát o své úspory, kurz přestane být volatilní.
Andrej Babiš také poukazuje, že zvyšování sazeb akorát nahrává bankám. Skutečně letos budou mít dobrý rok. Ukládají totiž část přebytku své likvidity u centrální banky za vyšší úrokové sazby a také zvedají úrokové sazby na úvěrovém portfoliu. Ovšem na druhou stranu asi udělají méně úvěrového byznysu, třeba v hypotékách. Budou platit vyšší úrok svým střadatelům a také si budou v případě potřeby půjčovat na finančním trhu dráže, třeba v hypotéčních zástavních listech. A i když úvěrová delikvence letos příliš nevzroste, nebylo by asi velkým překvapením, kdyby banky musely tvořit větší rezervy na pokrytí rizika úvěrového portfolia.
