Británie v permanentní krizi? Neměli si začínat s tím brexitem
Bývala to výsada jiných zemí, jako například Itálie. A sice, že politická krize byla v jistých dobách jaksi permanentní. Dnes je v Evropě nejtypičtější pro Francii, byť se ji aktuálně podařilo trochu stabilizovat. Vláda ustála dvě hlasování o nedůvěře. Nově se ale do pomyslného souboje o vrcholně nestabilní premiérské posty znovu hlásí i Spojené království alias Velká Británie. Pro Evropu to není dobrá zpráva.
Začalo to tak nějak brexitem. Jest převažujícím názorem, že David Cameron vyhlásil referendum o vystoupení z Unie, aby měl klid. Nevěřil, že by Britové rozhodli kladně. A ono se to stalo.
Od té doby se za necelých deset let (ovšem jen bez pár dnů) vystřídalo v křesle předsedy vlády hned pět politiků. V průměru tedy jeden za dva roky. Nejdéle vydržel Boris Johnson (3 roky a 44 dní), nejméně Liz Trussová (49 dní).
Když Keir Starmer po několika porážkách labouristů dovedl tuto stranu k poměrně přesvědčivému vítězství ve volbách, zdálo se, že by na chvíli mohla na Downing Street zavládnout stabilita. A hlavně, že má vláda konečně dostatečnou oporu v parlamentu pro potřebné kroky a reformy.
Právě tu podporu začal podle všeho nemastný neslaný vůdce ztrácet. A jak se zdá podle posledních místních voleb, začal ztrácet i u veřejnosti. Přitom při pohledu z kontinentu to zas tak beznadějně nevypadalo. Zatímco za Borise Johnsona se zdálo, jako by Atlantik byl užší a menší než kanál La Manche, za jeho nástupců se karta začínala přece jen trochu obracet.
Británie si pravda dohodla cla s USA před Evropskou unií, ale málo platné, už není jejím členem. Jinak se Keir Starmer docela intenzivně zapojoval do všech možných debat a jednání, co dál. Samozřejmě nelze přehlédnout, že Johnson vedl zemi za jiného stavu politiky za velkou louží než dnes. S tím pánem s patkou se kamarádit holt asi není dost bezpečné. (Přesto stojí za povšimnutí, že už v minulosti kritizoval například společný postup anglosaských velmocí v Iráku.)
I v zahraniční politice ale Starmer občas otáčel a působil nejistě, hlavně pokud jde o Izrael a Pásmo Gazy. Možná víc domácí voliče zajímal neřešící se stav tamního zdravotnictví, imigrační krize, ekonomické přešlapování a pořád vyskakující inflace. Nadto na ně premiér podle britských zdrojů nepůsobil jako osobnost a řečník. Což se v Británii rozumí samo sebou, že by měl. Neb jde o zemi hrdou.
I na ostrovech už sílí strany, řekněme kontroverzní
Ať tak či onak, Donald Trump se mu na odchod doslova vysmál slovy, že totálně selhal. Nestabilita všude kolem je vodou na jeho mlýn. Evropě samozřejmě nesvědčí. Ale co hůř, už i v Albionu a dalších zemích sílí strany, které nejeden komentátor vnímá jako velmi kontroverzní. Je pravda, že dnes se slovem „extremistické“ nešetří. Stačí mít jiný názor než hlavní proud. Ale třeba slova Nigela Farage „Vypadáte jako obyčejný bankovní úředník, máte charisma mokrého hadru“ na adresu bývalého předsedy Evropské rady nepůsobí zrovna konstruktivně. Ať už si o evropských úřednících myslíme cokoliv, tohle není přístup k jednání směřující k nějakému cíli.