Biden odpískal ministerstvo pravdy
Americké ministerstvo pro vnitřní bezpečnost „pozastavilo“ pracovní skupinu pro dezinformace. Po pouhých třech týdnech. Celý projekt vyvolal obrovskou vlnu nevole. Jak kvůli hrozbě omezování svobody slova, tak kvůli kontroverzní šéfce. Mccarthismus se tedy zatím do USA nevrací. Zatím!
Každé přirovnání trošku kulhá a tohle taky. Protikomunističtí vyšetřovatelé v 50. letech ničili lidské životy. U zmíněné skupiny naopak nebylo jasné, co má vlastně dělat. Přesto ji mnozí (včetně některých médií a politiků) začali podle Orwellova 1984 hned nazývat ministerstvem pravdy. Možná proto, že její šéfka Nina Jankowicz se na oficiální fotografii tváří extrémně výhružně (vypadá spíš jak šéfka komanda než ochranitelka svobody). Nebo proto, že poslední léta se nesou ve znamení jediných pravd, potírání alternativních názorů a očerňování lidí jako dezinformátorů velmi intenzivně.
Je vtipně-smutné, že při rozboru dezinformačních metod se mnohdy definují postupy, které běžně používá i mainstream. Odvolávání se na pečlivě vybrané „odborníky“, otáčení implikace u příčin a důsledku, kladení sugestivních otázek, posuny ve významu prostřednictvím vhodně zvolených adjektiv, vytrhávání z kontextu a všechno ostatní.
Konec konců po předposledním prezidentském klání se i v USA rozebíralo, jak je možné, že na záběru z jednoho a téhož mítinku je vidět jednou plný sál a podruhé prázdný. Odpověď je jednoduchá. Stačí nejen pokaždé fotit v jiný čas (jako to dělala média u demonstrací během covidu), ale dokonce i zvolit správný úhel a správné místo.
Jana Drtilová a František Koukolík ve Vzpouře deprivantů popisují svědectví patnáctileté dívky před americkým Senátem, jak viděla irácké vojáky vyhazovat kuvajtská nemluvňata z inkubátorů. Později se podle autorů zjistilo, že vystoupení bylo připravené PR agenturou a ona dívka byla dcerou kuvajtského velvyslance, samozřejmě žijící v USA. O žádné dezinformačné scéně se v té době přitom ještě nemluvilo.
Hranice mezi pravdou a lží je často velmi tenká. Není těžké definovat lež. Tedy vědomé tvrzení něčeho, o čem jsem přesvědčen, že se událo či že platí jinak. Ale se zbytkem je to mnohem náročnější. Kolik sugestivních projevů běží světem, aniž by někdo kriticky ověřoval, o co se opírají? Jak se dá sestavit příběh, který mě vyhovuje, aniž bych lhal ve faktech? Kolikrát se o vrazích mluví jako osvoboditelích a naopak?
Mezi faktem a názorem se často vůbec nerozlišuje
Jestliže například ČR vychází léta špatně v žebříčcích korupce, málokdo si položí otázkou, jak se to vlastně měří. Nijak, jde o měření názorů, ne odhalených případů. Podobných případů najdete mraky. Posledním příkladem je informování o pohřbu palestinské novinářky, který izraelské síly násilně rozehnaly. Zatímco většina médii hovořila o incidentu, některé prestižní weby psaly o útoku ozbrojených sil. A rozebíraly, jak se o dění na okupovaných územích v mainstreamu dlouhodobě šíří jednostranné informace.
Skutečnost, že existují weby se skrytými provozovateli, kteří pracují anonymně, a vyhýbají se tak zodpovědnosti za své jednání, představuje skutečný problém. Prostě proto, že vytváří prostor pro lhaní. Na druhé straně anonymita sítí, včetně sociálních dává prostor názorům, které by se jinak lidé veřejně říkat báli. Je dobré vědět, že existují! A dokonce někdy mají ve společnosti i svoji váhu!
Pokud by zmíněná skupina měla za úkol najít možný přístup k dezinformacím, pokusit se hledat cestu, jak pracovat s informacemi, aby byly ověřitelné a důvěryhodné – jinými slovy přestat s nejhoršími manipulacemi ze strany státu a veřejných institucí – možná by i byla k něčemu dobrá.
Jenže ani během zmíněných tří týdnů se nikdo nedozvěděl, co má vlastně dělat. Navíc spadala pod ministerstvo, založené pro 11. září 2001 s cílem chránit území USA před teroristickými útoky a reagovat na přírodní katastrofy. K dovršení všeho, Nině Jankowicz mnozí vyčítají, že se měla zapojit do kampaně proti Donaldu Trumpovi šířením neověřených informací o jeho napojení na Rusko a napadáním naopak ověřených informací v jeho prospěch. Takže je sama označována za dezinformátorku.
Ano, je otázkou, zda oprávněně. Ale právě tak se můžeme ptát i v řadě dalších případů. Samotné označení stačí, aby se někdo stal předmětem dehonestace a jeho názor přestal být brány v potaz. Tzv. boj s dezinformacemi se stal nebezpečným nástrojem boje s nepohodlnými lidmi, postoji a informacemi.
Samotné označení stačí, aby se někdo stal předmětem dehonestace
Co tedy s tím, pokud někdo zneužívá anonymity k šíření zjevných lží? Odpověd je složitá. Možná nejdál se s jejím hledáním dostal bývalý šéf vojenské rozvědky Andor Šándor, tvrdě, že se s dezinfromacemi se má bojovat informacemi.
Jankowicz tvrdí, že rezignovala poté, co jí bylo denně vyhrožováno, a to i smrtí. Možná ano, nevíme. Každopádně je asi fakt, že odpor, který ustanovení skupiny pro dezinformace vyvolalo, mnohé šokoval. Aspoň tak to píší i velká americká média. Boj za správné postoje ale její likvidací určitě neskončil.
