Babi, ještě počkáme. Kluci se hádají
Tanec kolem programu Oprav dům po babičce znovu ukazuje na prapodivnou (ne)komunikaci uvnitř vlády. Jak má pak člověk něčemu věřit?
Prý se o tom bude ještě jednat
Ledva ministr životního prostředí Petr Hladík plán oznámil (až milion na rekonstrukci staršího domu, směřující primárně k zateplení), už se na něj sesypala kritika. Nejen od ekonomů a věčného vnitřního oponenta koalice Miroslava Kalouska, ale taky od kolegů z vlády. Že jde o podporu bohatých, že se bude rozhazovat v době, kdy má kabinet šetřit… až to celé prozatím vyústilo v oznámení, že se bude o celé věci ještě jednat.
Sám Hladík si prý dovede představit, že by dotace platila jen na první nemovitost. Šéf státní kasy Zbyněk Stanjura vidí systémový problém v tom, že o celé věci mohl rozhodnout jeden resort bez vlády. Protože spravuje prostředky z evropského modernizačního fondu bez projednávání v s ostatními.
Ministr Hladík si prý dovede představit, že by dotace platila jen na první nemovitost
Samozřejmě, kolem jednotlivých parametrů se dá diskutovat. Je zajímavé, že někomu vadí spíš, že by mohlo jít o druhou nemovitost, než o drsnou podmínku trvalého bydliště na dané adrese 10 let po ukončení rekonstrukce. Co když dotyčný ztratí práci? Nebo jej potká nemoc či úraz, v jejichž důsledku klesnou příjmy nebo stoupnou výdaje? Co když se rozvede? Co když vystřelí úrokové sazby hypoték…? Zkrátka těch důvodů, proč bude muset někdo nemovitost prodat, je spousta.
Samozřejmě, určitá logika může spočívat v tom, že stát nechce, aby někdo využil dotaci na nemovitosti, s nimiž pak kšeftuje. I když proč? Důležité snad je, že dům bude použitelný a ekologicky efektivní. Dotace by se měla odrazit v kupní ceně informovaného zájemce.
Teď ministr připouští, že k tomu přidá podmínku, aby šlo o první nemovitost. Takže budu bydlet s rodinou v garsonce, ale vlastní. Koupím si starý dům, nebo ho zdědím. Protože tu garsonku mám ve vlastnictví, dostanu prd? Nebo je to jen myšleno tak, že nedosatnu dotaci dvakrát?
A jsme u myšlenky, že stát pomáhá bohatým. No, toť otázka. Osobně znám hlavně na vesnicích hodně lidí, kteří vyžijí tak tak a bydlí ve vlastním domě. Třeba zděděném, třeba koupeném či postaveném před desetiletími a zralém na rekonstrukci.
Otázka zní, proč pak podobné dotace nejdou i penzistům a proč nejdou i na bytové domy. Holt v menším rozsahu, protože celkový balík je dán.
Suma sumárum, vyhlašovat najednou velkorysé dotační programy v době, kdy má stát šetřit, vypadá fakt divně. Otázka zní, zda by se peníze z modernizačního fondu, naplněného tržbami za povolenky, nedaly použít někde, kde by nahradily výdaje rozpočtu. Na stranu druhou, kam už mají jít evropské prostředky, když ne na zmírněný dopad bruselských výmyslů?
Zcela jinou věcí je ale ta komunikace. Správu těchto peněz sice má ve své gesci ministerstvo životního prostředí, které o nich může rozhodovat bez vlády. Ale asi by nejeden člověk čekal, že se o tak zásadním programu za 40 miliard korun bude mezi ministry a koaličními partnery jednat.
kam už mají jít evropské prostředky, když ne na dopady evropských výmyslů?
Podle posledních průzkumů jde lidovcům (Petr Hladík je ministrem za KDU-ČSL) o bytí a nebytí. Pohybují se kolem dvou procent i níž. V takové situaci se nic nevyplácí líp než rozdávat peníze. Což neznamená, že dotační program sám o sobě nedává smysl. Jen ten tanec kolem něj vypadá strašně nedůvěryhodně. A opět, znovu a po kolikáté už nastoluje otázku: máme vládě věřit? Při vzpomínce, kolikrát se měnilo řešení energetické krize, jak padaly sliby o nezvyšování daní…
Kolik let už voláme po předvídatelnosti?
Už desetiletí u nás voláme po stabilitě a předvídatelnosti v oblasti práva. Tohle je něco podobného. Jeden den vláda či ministr řeknou, co bude, a ono to pak bude třeba úplně jinak. Jak zpívali Werich s Voskovcem: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi. Řekne se třeba že se to, a to stane tak a tak, ono to pak dopadne docela naopak.“ Jenže netušili, že to bude platit i na dotační programy.
