Teplárny volají o pomoc, ale už léta marně
Málokterý energetický obor se snaží chytit takového holuba na střeše, jako české teplárenství. Je to obor čistě komerční, vystavený tržním vlivům i státním regulacím, byť jsou teplárny často provozovány jako komunální, nebo částečně komunální podnik.
Systém centrálního zásobování teplem v České republice je svým způsobem evropský unikát. Vyvinul se historicky jako nejefektivnější způsob dodávek tepla a teplé vody do větších aglomeračních celků. Teplo se vyrábí buď v cíleně budovaných teplárnách, nebo vzniká v elektrárnách jako vedlejší produkt z výroby elektřiny.
V 90. letech minulého století teplárny začaly ve velkém investovat do ekologizace a modernizace technologie, mnohdy zcela změnily svou palivovou bázi. Hlavnímu městu hodně ulevil snad největší teplárenský projekt v Evropě, zahájený v roce 1988 a uvedený do provozu v roce 1995, a sice teplovod Mělník-Praha,dlouhý 34 kilometry. První k němu byla připojena teplárna Třeboradice, postupně dále teplárny Malešice a Michle. Na teplo z Mělníka se napojily sídliště Jižní Město, čímž byly odstaveny zdejší blokové plynové výtopny, a dále Krč a Modřany. Do soustavy se rovněž připojila spalovna odpadu v Malešicích, v současné době nejlevnější zdroj tepla pro část Prahy na pravém břehu Vltavy.
Po roce 2000 s postupující liberalizací trhu s elektřinou se řada tepláren soustředila na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny. Například Trmice v Ústí nad Labem, Plzeňská teplárenská, aj. Kromě těchto investic, které zlepšily ekonomické parametry, musely teplárenské firmy investovat také do dalších ekologických opatření v důsledku zpřísňování norem a předpisů. Došlo také platby na povolenky k vypouštění oxidu uhličitého. Teplo z centrálního zásobování výrazně podražilo a docházelo k odpojování spotřebitelů, protože malé domovní výtopny podobnými výdaji zatěžovány nebyly.
Pak ovšem přišel Nový zelený úděl, který spalování uhlí zakazuje úplně a zemní plyn má být jen přechodným řešením. Tento nátlak vyvolal naléhavou potřebu teplárenského průmyslu domluvit se s vládou na další strategii pro tuto část energetiky, domluvit se, na jaké palivové bázi bude teplárenství dále fungovat, za jakých podmínek bude možné do tepláren investovat, atd… Aniž by se cokoliv podobného dojednalo, nastala další krize vyvolaná válkou na Ukrajině. Ta kromě prudkého zdražení energetických surovin přinesla další úděl, totiž hrozbu absolutního a velmi brzkého nedostatku zemního plynu.
V této atmosféře se nedávno konala konference Dny teplárenství a energetiky, pravidelná každoroční akce podniků a odborníků v daném oboru. Účastníků se letos sešel rekordní počet 1278.
Předseda Teplárenského sdružení Mirek Topolánek na konferenci konstatoval: „Situace v posledních osmi letech byla spíše horší než špatná. Energetická bezpečnost se opět stala zásadním paradigmatem našeho středoevropského přežití.“ Projevil též přání, aby se energetická bezpečnost stala tématem českého předsednictví v Radě EU.
Ministr průmyslu a obchodu Josef Síkela mu na konferenci odpověděl: „Považuji za nutné zdůrazňovat aktuální energetickou situaci Evropské komisi a členským státům, a to zejména těm, na jejichž solidaritě a infrastruktuře může být naše země v příštích dnech a měsících závislá.“ Podle něj Česká republika bude muset změnit svůj pohled na budoucí palivový mix. Ačkoli jsou v České republice v případě obnovitelných zdrojů (OZE) omezené možnosti, bude nutné se ještě více zaměřit na jejich využívání a zapojení do teplárenství. „Naším požadavkem je, abychom co nejvíce urychlili a zjednodušili schvalovací procesy, uvedli do provozu co možná nejvíce obnovitelných zdrojů, a tím rozšířili náš energetický mix včetně oblasti výroby tepla.“
O jaké zdroje konkrétně by se mělo jednat? Kromě biomasy také tepelná čerpadla a solární kolektory na ohřev vody a v neposlední řadě spalovny komunálních odpadů. „Musíme využít co nejvíce zdrojů, které máme k dispozici. Financí je na to dost,“ pokusil se uklidnit ministr Síkela účastníky konference.
Dejme tomu. Nicméně penězi se topit nedá, ani těmi z Evropské unie. Tepelná čerpadla nejsou špatný nápad. Ale v uvažovaném rozsahu by představovala velký další spotřebič elektřiny. Teplárny by se z výrobců elektřiny staly spotřebiteli. A kde tu energii vezmou? Opět z OZE? Potíž je, že topná sezóna se nekryje se sezónou obnovitelnou. Což platí i o uvažovaných slunečních kolektorech pro ohřev vody.
Ani s biomasou to nebude nijak zářné. Zatím je palivového dřeva dostatek, především díky kůrovci. Ale zájem o ně stoupá, a to zejména mezi obyvatelstvem, kterému vláda zakázala topit uhlím, později i zemním plynem a dotuje mu výměnu kotlů. Odborníci varují, že právě v důsledku kůrovcové kalamity máme dříví vytěženo na devět let dopředu.
Před několika lety, když ekologisté řečnili o obrovském nevyužitém potenciálu biomasy, město Plzeň vydalo zprávu, že z plochy 12,5 hektaru, které vlastní, po šesti letech pěstování japonského topolu sklidilo 660 tun štěpky a Plzeňské teplárenské, kterou rovněž město vlastní, tím zajistilo potřebnou biomasu na jeden den topné sezóny. Přeneseno do pražských poměrů, a pouze na pravobřežní část města, by se biomasa na 1 den musela pěstovat na 46,88 hektaru. Přepočteno – Krčský les spolu se Stromovkou by vystačily na 8,3 dne topné sezóny. I kdyby tyto staré, vzrostlé porosty daly desetinásobek dřeva, topná sezóna stejně trvá zhruba 240 dní.
Uvedené výpočty jsou hrubě zjednodušené a zaokrouhlené a tudíž je chápejme jen jako ilustrativní. Přesnější čísla dodají, doufejme, energetičtí experti ministerstva průmyslu a obchodu.
