Patří hokej do politiky?
Rusové smějí opět do mezinárodních hokejových soutěží. Rozhodl o tom tento minulý pátek Sportovní arbitrážní soud (CAS). Rusové se šampionátů organizovaných Mezinárodní hokejovou federací (IIHF) neúčastní od února 2022, kdy jejich vojska vtrhla na Ukrajinu.
Řada států je už nyní rozhodnuta, že ruské sportovce na své území nevpustí. Některé vlády to zdůvodňují nepřiměřenými bezpečnostními opatřeními, jiné neskrývají politické důvody: dobyvačná válka Ruska proti Ukrajině. Hodlají využít platná národní nařízení ohledně omezení přístupu ruských občanů na jejich území (vízové povinnosti), které zůstávají mimo pravomoci sportovních, byť mezinárodních, tribunálů.
Česká vláda rovněž nyní stojí před různými možnostmi, jak na rozhodnutí CAS reagovat. Na začátku příštího roku Česko organizuje mistrovství světa juniorských hokejistek v kategorii U18. Turnaj se má odehrát v Ostravě a rozhodnutí arbitráže platí i pro něj. Podle nyní platného usnesení vlády, které přijal 6. září 2023 kabinet Petra Fialy (ODS), je účast ruských a běloruských sportovců na turnajích v Česku vyloučena. Německo, organizátor nejbližšího seniorského mistrovství světa v hokeji, už naznačilo, že by se pořádání turnaje v případě účasti ruského týmu vzdalo. Předseda Německého hokejového svazu Frank H. Lutz už v neděli prohlásil, že Německo by se mohlo pořádání mistrovství světa zříci, pokud by na něm startoval ruský tým.
Je to sportovní politika, nebo není? V Rusku nepochybně ano. Neprodleně oznámilo, že by to mistrovství za Německo tedy jako vzalo.
Rozhodnutí CAS prolamuje restrikce proti němu a jeho občanům, zavedené po napadení Ukrajiny. Ruští sportovci, ať mládež, dívky nebo dospělí, budou reprezentovat vítězství své země nad zlým a nespravedlivým Západem, protože oni na Ukrajině bojují za dobrou věc, totiž proti nacismu, a ještě se přitom chovají velmi ohleduplně, že?
Sport byl politickou záležitostí vždy a bude tomu tak i napříště. Už ve starém Řecku, chtělo by se říci, se při olympijských hrách (na stěnu…) zastavovaly války a tažení. Neobávejte se, nehodlám nyní googlovat historický exkurs po zpolitizovaných sportovních turnajích, bylo by to dlouhé. Jen tolik dodám, že už ve starém Řecku se po skončení olympiády vesele válčilo dál.
Ptejme se, proč průlom nastal v ledním hokeji, proč ne v atletice nebo jachtingu? Protože v Rusku je hokej národní sport. Už prohlášení za „národní“ je politika. Také byla zřízena Kontinentální hokejová liga (KHL, od roku 2008 za prezidenta Dmitrije Medveděva a předsedy vlády Vladimíra Putina), což je politika s odpuštěním jako prase. Zdání nenárodnosti mělo vzbudit přizvání hokejových týmů z neruských států. Podobně je tomu u připuštění ruských sportovců do mezinárodních soutěží, včetně olympiády, pod podmínkou, že nebudou soutěžit pod národní nebo státní vlajkou. Bylo jasné od počátku, že sportovec v dresu bez národnosti nebo státní příslušnosti je rusák. Povedená finta. Asi jako ta, že řecký tanker veze kazašskou ropu.
Sport je vyzdvihován mj. jako zástupný konflikt sporů politických. Má ty přednosti, které v politice neplatí. Vede se mezi dobrovolnými aktéry (sportovci), ve vymezeném čase a území, obě strany mají jasně daná pravidla a rozhoduje nestranný arbitr, oběma stejně podle týchž pravidel. Poražený sportovec či tým není ohrožen fyzickou likvidací (už jsem to tu psal, já vím). Není ale znám příklad, kdy by se znepřátelené země po sportovním utkání usmířily a zanechaly válek. Že by po mistrovství světa v hokeji Rusko přestalo s útoky na ukrajinské civilní cíle a Ukrajina by přistoupila na kapitulaci, je asi takovou fantasmagorií, jako představa amerického Donalda Trumpa, že nákupem ruské ropy zastaví válku.
Válka je politika vedená jinými prostředky, praví populární citát. O sportu to ale neplatí. Zanechme starořeckých iluzí. Jen takový periferní pohled na náš „národní“ sport, na kopanou. Od sezóny 2009/2010 se hraje Evropská liga UEFA. Účastnit se jí mohou týmy, které skončily těsně pod pozicemi zaručujícími Ligu mistrů. Po Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) a Poháru vítězů poháru (PVP) se tím zřídila jakási „druhá liga“. Účel je zřejmý: vydojit ze sportu více peněz z již tak utahaných, vykořisťovaných fotbalistů. (Nebojme se to tak říci jen proto, že to napsal Karel Marx. Jeho analýza kapitalismu je velmi trefná, posral to až návodem k řešení.)
Mám hlubokou úctu před sportovci. Dokáží mnohé, co my, nesportovci, nedokážeme, neumíme si odříkat a dotrénovat. Ale nedělejme si o sportu klamné iluze. Zejména ne o těch „národních“. Proto jsou sympatická stanoviska světových hokejových zemí, stručně vyjadřující opačný postup: Nejprve ukončete válku, a až pak si to rozdáme na kluzišti.