Člověče, nezlob se, aneb: Jak jsem dodržoval

Poté, co jsem obdržel poštou výzvu k zaplacení pokuty 700,- Kč za průjezd východočeským městečkem (čispíše vjezd nebo výjezd) rychlostí 54 km/h, rozhodl jsem se, že budu důsledně dodržovat dopravní předpisy. Ostatně, už moje žena mi léta vyčítá, že jsem právní anarchista, pravidla si vysvětluji po svém a nerespektuji autority, hlavně tu její.

Krátce na to mne cesta zavedla z Prahy do Karlových Varů, tedy po nedokončené D6. Bylo to ještě předtím, než tam ten pošahaný řidič vybrzdil a napadl řidičku a její osmiletou dceru, určitě jste o tom slyšeli nebo četli. Ale ne všichni z vás tudy několikrát projížděli. V místě stavby se značky s omezením rychlosti střídají jako svatí na orloji. Každých zhruba 20 až 30 sekund (při předepsané rychlosti): sedmdesát, padesát, neomezená (tedy devadesát), opět padesát… až dojde i na tu třicítku (za pořadí neručím). Od 6 do 22 hodin den co den, bez výjimky. Dodržel jsem, ač měl za sebou tiráka. Občas na mě zablikal. Na těch rychlejších úsecích jsem využil lepší akcelerace a poodjel před ním, protože má nejen delší zrychlení, ale také brzdnou dráhu. Takže na těch zpomalujících úsecích už jsem ho zase měl za krkem. Když to celé skončilo, rozhodl se mě předjet. Přes plnou čáru a do kopce. Zpomalil jsem a uhnul mu trošku doprava, abych to nám oběma trochu ulehčil. Úplně jsem ho chápal.

Pár facek si nezasloužila ona napadená řidička, ale ten, kdo ty značky instaloval a ten, kdo je předtím schválil. Na dálnicích je to ministerstvo dopravy a ministerstvo vnitra ČR/Policie ČR respektive, na silnicích I. třídy Krajský úřad, respektive Krajské ředitelství policie ČR (zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, § 77, ve spojení se zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Takže to byli policisté, kteří nastražili nebezpečnou dopravní a pokutovou past. Nenaletím, tůdle! Ten tirák se o nějakou odvetnou akci nepokusil, naštěstí…

Na pražské severojižní magistrále, hned za Nuselským mostem na novoměstské straně, jsem na semaforu odbočoval doleva. Tedy z levého pruhu, značeného jako rovně nebo doleva. Padla zelená, ale padla také chodcům, jimž při odbočování vlevo náleží přednost. Stál tam pod tím semaforem chlápek, jednou nohou už na přechodu, civěje zároveň do mobilního telefonu. Zastavil jsem (maje zapnuté znamení o změně směru jízdy) a vyčkával, co chodec podnikne. Kdyby se hnul a já zároveň taky, jsem v průšvihu já, podle předpisu má přednost, mobilní telefony zákon neřeší. Řešil by jen mne. Auta za mnou, jimž jsem bránil v průjezdu rovně, začala troubit.

Řidič smí dávat zvukové výstražné znamení v obci jen tehdy, je-li to nutné k odvrácení hrozícího nebezpečí (zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, § 31). V praxi to znamená, že v obci lze klakson použít výhradně v krizových situacích, kdy hrozí kolize nebo úraz, újma na majetku, zdraví či životě účastníků. Klakson skutečně není výchovně-vzdělávací asistent okolních řidičů, jeho použití tímto způsobem je přestupek hodnocený pokutou.

Oblékl jsem tedy reflexní oranžovou vestu, podle předpisu, a vystoupil z vozu, abych se poptal těch za sebou, co jsem jim způsobil, případně, jak mohou újmu odvrátit či zda nepotřebují pomoci. Co mi odpověděli mi odmítá počítač vypsat. Vyrojily se také různě zdvižené paže, pravé i levé se zaťatou pěstí. Zda šlo o gesta nacistická nebo komunistická, o tom někdy příště, v dané situaci jsem si byl ale téměř jist, že nešlo o pozdrav. Vyvázl jsem bez újmy na majetku i zdraví, podobně jako chodec-telefonista, který si ani nevšiml, že už má zase červenou a že se kolem něj něco hlučného odehrálo. Jestli nedoesemeskoval, stojí tam dodnes.

Na nultém kilometru dálnice D1 směr Brno, zkrátka na pražském Chodově, se ve dvou souběžných pruzích připojuje městský okruh k dálnici. Probíhají tam stavební práce vedle připojení, asi nějaký teplovod, a je tam omezení z 80 km/h na třicet. Poté, co se tam na vozovku převrátil bagr, se tomu až tak nedivím. Ale nepřejte si vidět, co se děje za mnou a kolem mne (v tom levém pruhu) na té třicítce. Zatím přežívám.

Jindy se naopak zadaří. Potřeboval jsem cosi vyřídit na úřadu v Praze na Černém Mostě. Před budovou, na luxusně široké ulici, zákaz zastavení. Značka na sloupku hluboko zabetonovaném na kraji chodníku. A jen pár kroků za ní taková ta přenosná: zákaz zastavení, dodatková tabulka: příští čtvrtek od 8.00 do 15.00, čistění komunikace. Zaparkoval jsem za ní a šel si po svých. Vrátil jsem se k autu asi za 10 minut a policisté už si ho fotografovali. Proč by ne? Vypadá stále ještě k světu. Jen bych prosil, aby ty registrační značky nebyly čitelné. „To je váš vůz?“ Ano, proč bych to tajil. A že si jej fotí právě kvůli těm značkám, protože „…jakého přestupku jste se dopustil?“ Žádného, to vím jistě. „Je tu zákaz zastavení.“ Ano, ale až od příštího čtvrtku od 8.00 do 15.00 hodin. Přenosné dopravní značení má přednost před stálým značením (zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích § 78 odst. 1). „Ale vždyť vidíte, že…?“ Ano, vidím, a vy bystě měli zjistit, kdo to schválil, musel to být někdo od vás. Policisté poodešli na poradu. Já nebyl ani obviněn, ani zatčen. Nasedl jsem do auta a odjel, na výsledek porady jsem nečekal a žádný dopis jsem zatím neobdržel.

Ale nepropadejme nadměrnému optimismu. Kdo má hůl, psa si vždycky najde. Neplatí to jen o zákonu 361/2000 Sb.