Kanada se v celní válce s USA může stát cenovou a ekonomickou laboratoří
Ne že by se o tom u nás nepsalo. Nicméně celní válka mezi USA a Kanadou by si zasloužila mnohem větší pozornost, než se jí dostává. Za prvé jde poprvé o prudkou reakci ze země, která má omezené množství „munice“. Za druhé, bude hodně, ale opravdu hodně zajímavé sledovat, jaké reálné dopady tato doposud hodně „mediální“ válka bude mít.
Slovo „mediální“ je v uvozovkách, protože samozřejmě jde o reálný boj. Jen zatím většina celních přestřelek působila jako dělostřelecká příprava a show pro veřejnost. Jak rychle nová opatření přicházela, tak rychle také zanikala, nebo se revidovala. Teď to vypadá, že jde do tuhého. Protože kanadský premiér řekl jednoznačně, že jednání nedávala smysl, a analytici obeznámení s průběhem rozhovorů označili americké podmínky za nepřijatelné.
Něco podobného nastalo mezi USA a Čínou. Země draka ale kromě odvetných cel našla slabé místo světové velmoci, a sice vzácné horniny. Donalda Trumpa doslova přimáčkla ke zdi, a tak přišlo roční obchodní příměří. Které možná naruší či vyústí v další kroky z Washingtonu, ale ve své době odveta vcelku zabrala.
Kanada na první pohled takovou sílu nemá. Naopak, je závislá na vývozu do země svého jižního souseda. Různé zdroje hovoří až o 70 % celkového exportu. Ale ouha, ani pro Spojené státy americké nejsou Kanaďané jen jedním z mnoha obchodních partnerů. Propojenost amerických automobilek s výrobní základnou umístěnou za severní hranicí je známa. Příhraniční státy jsou naopak mnohde závislé na dodávkách energie nebo energetických zdrojů.
Navíc jsou i někteří američtí exportéři dost závislí na vývozu do Kanady. Můžeme se tvářit, že lov, zpracování a prodej humrů je okrajový obor podnikání. Nicméně i jeho provozovatelé mají právo fungovat v předvídatelném právním rámci úplně stejně jako ti, kteří jsou pro hospodářství klíčoví. (Na druhé straně, hranice se podobně varovně hovoří například o producentech medu.)
Vcelku nezpochybnitelné se zdá, že v obou zemích cla zvednou cenovou hladinu výrobků, případně je učiní nedostatkovými (v Kanadě se to týká např. komponentů pro elektroinstalace) a zatlačí i na inflaci. Což je zrovna teď v USA sakra velká potíž. Je vcelku logické, pokud si člověk položí otázku, nakolik nový šéf Fedu slíbil prezidentovi nízké úrokové sazby. A to v situaci, kdy cenová hladina hlavně kvůli situaci kolem Íránu roste. Teď může přijít další impuls a bude pořádně horko. I politicky (což začíná, i část republikánů se staví na zadní).
V zemi javorového listu se ale objevují i opačné názory. Například že ti, kteří přijdou o export (ne proto, že nemohli vyvážet, ale budou drazí), si budou o to více konkurovat na domácím trhu. Takže naopak budou muset jít s cenou dolů a problém ve finále nebudou mít spotřebitelé, nýbrž producenti. Což také není ideální, pokud to povede ke krachu některých z nich.
Zároveň se objevují úvahy o rychlejším budování domácích kapacit (které ukazují, nakolik se ta válka bere mezi lesy a jezery vážně). Ředitelé dvou velkých kanadských bank Scotia a BMO na serveru Financial Post považují situaci za zvládnutelnou. Nabádají vládu k odstranění obchodních bariér mezi provinciemi a urychlení rozvoje klíčových energetických projektů.
Objevují se úvahy o rychlejším budování domácích kapacit
S tím už začala země loni, kdy zřídila zvláštní úřad na povolování strategických investic. Právě nedávno federální vláda povolila otevřít nový důl pro produkci niklu v Ontariu, což podle webu trvalo jen zlomek toho, co by jinak bylo standardem.
Jiní komentátoři varují před recesí, protože zvlášť u oceli čeká zemi asi velký problém (taky u golfových holí, ale to naštěstí není tak důležité). Ontarijský premiér Doug Ford bije na poplach s tím, že odpojí USA od zdrojů energie a ropy ze své provincie. Má jít i o minerály, od kterých právě USA odpojila Čína.
Premiér Britské Kolumbie David Eby zase vyhlásil, že tlačí na premiéra Marka Carneyho, aby přijal odvetné taktiky obchodní války jiné než cla, včetně odstoupení od nákupu amerických stíhaček. Oznámil to server The Globe and Mail.
Trošku to může vypadat, jako když ropná krize přivedla na svět novou generaci spalovacích motorů. Stejně tak by Kanada mohla zvýšit svoji nezávislost a transformovat hospodářství na vysoce bezpečné. Chceme to ale? Chceme to jako západní civilizace, aby se přestalo obchodovat? Na jednu stranu je jasné, že globalizace nás přivedla do stavu, kdy krize na jedné straně zeměkoule znamená problém i na opačné. Na druhou, byly to levné dodávky z Asie, které během kvantitativního uvolňování pomohly udržet inflaci na uzdě (byť za cenu růstu cen u nemovitostí).
Každopádně je teď kanadská vláda, její premiér Mark Carney a celá politická reprezentace někým, koho asi kus světa sleduje s obavami. Najednou vedou laboratoř, na jejíž výsledcích se může ukázat další směr globálního uspořádání v ekonomice. Co je ustojitelné a co ne. Nakonec už před pěknou řádkou měsíců šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová varovala, že svět se může uzavřít do ekonomických bloků. Akorát si myslela, že Evropa bude v jednom z nich společně s USA a Kanadou.
Carney se může cítit jako někdo, kdo se rozhodl jít si například stěžovat řediteli školy s tím, že ostatní mu drží palce, ale zůstanou doma. Každopádně je asi dobře, že Kanada loni ve vedení země přepřáhla. Kdyby nic jiného, získá hrdost.