Blahobyt nás od drog neochrání. Asi ani spokojenost
Velká část, možná většina odborníků na závislosti už dnes souhlasí s tvrzením, že ona závislost není vyvolaná dostupností drogy, ale spíše nastavením člověka. Gábor Maté pak říká, že je za ní vždy nějaká bolest. Člověk by tak předpokládal, že tam, kde se lidem daří dobře, a to nejen materiálně, by těch drog mělo být méně. A světě div se, nemusí tomu tak být.
Z Norska přišla pro tuzemce asi trochu překvapivá zpráva, že tamní mladí lidé jsou na špici v konzumaci kokainu. Přitom Norsko patří k nejbohatším zemím světa. Mezinárodní měnový fond mu podle predikce HDP na hlavu přisuzuje pro letošek 9. místo (používá pro srovnání paritu kupní síly). Podle čistých disponibilních příjmů na obyvatele je potom dokonce čtvrté (dle OECD). Navíc ale skandinávské státy dlouhodobě vykazují i vysokou míru spokojenosti lidí, včetně spokojenosti s politikou, a s průměrnou délkou života se pohybují trvale v první dvacítce (spíš patnáctce). Přičemž je třeba brát v úvahu, že před ním jsou i miniaturní státy typu San Marina, Monaka či Andorry. Naopak nechává za sebou třeba USA, Německo a taky Česko.
Protože hned vedle jsou i Švédsko a Island, má se za to, že tyto státy těží z dobrého stavu přírody, rozvinutého sociálního modelu, životního stylu se spoustou aktivit v přírodě a vysoké úrovně životního prostředí. Tak proč sakra šňupou?
„Na vině je norská kultura večírků, dobré rady a snadná dostupnost,“ napsal veřejnoprávní web nrk.no. Samozřejmě, nějaké to šňupnutí ještě neznamená závislost. Ale člověk se k ní propracuje hodně rychle. Po odeznění dopaminového efektu totiž nastává poměrně hluboký propad (třeba až do deprese), který motivuje k další dávce.
Člověk uvažující systematicky by možná mohl namítnout, že vysoká úroveň spotřeby kokainu je daná právě tou vysokou životní úrovní. Protože to je drahá droga a bylo by třeba se dívat na spotřebu všech omamných a psychotropních látek. Jenže ouha, ono už to tak úplně neplatí. Covid vyhnal řadu farmářů i dělníků v Jižní Americe od původní práce k pěstování koky a bílý prášek celosvětově brutálně zlevnil. Podle toho, co trousí za moudra čeští feťáci, jsme jím zaplaveni i u nás. A to šlo dřív o drogu horních deseti tisíc.
Na nrk.no se objevily různé názory, například že kokain je módní proto, aby ti, kteří jej užívají, vypadali, že mají více peněz, než mají. Každopádně se ze všeho nabízí jeden znepokojivý závěr: zatímco v minulosti byly nelegální drogy spíš problémem úzké skupinky lidí a pro většinu západních společností představoval hrozbu spíš alkoholismus a tabák, teď se rozdíly začínají stírat. Ne úplně, ale u mladých a mladších lidí je to zjevný trend.
Přizpůsobit by se tomu měl i náš pohled na celý problém. Pokud dnes stále ještě hodně lidí volá po tvrdém přístupu, možná by si měli uvědomit jednu věc: závislý lze být téměř na čemkoliv. A kdo má doma alespoň dva mladé nebo děti, zřejmě tam má někoho, kdo by pohledem let minulých vykazoval nelátkovou závislost, třeba na sociálních sítích. Vždyť i dnes lze mezi znaky této „diagnózy“ řadit například nerudnost při přerušení dané činnosti, neschopnost se od ní odtrhnout, zanedbávání minulých koníčků a aktivit, ztrátu zájmu o cokoliv jiného, abstinenční příznaky (neklid, nepohoda…) …
Jsme svědky opouštění činností, které představují byť minimální námahu
Ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček dokonce říká, že na něčem je závislý každý. Ovšem v tom smyslu, že všichni provádíme úkony, rituály či postupy, které nám přinášejí nějakou odměnu, nějaké libé pocity. Otázka zní, jaké úkony to jsou a nakolik jsme v nich zacyklení. V tomto smyslu lze mít nebezpečnou závislost i na jinak zdravých věcech, jako je třeba sport. Pokud si ho ale nedokážeme odepřít ani ve chvíli, kdy jsme třeba nemocní, nebo nás naše neprospívající dítě potřebuje u sebe, je tu problém.
Právě dnes jsme svědky rozrůstající se touhy opouštět činnosti, které nám cestu k dopaminu nabízejí přes nějakou, alespoň minimální námahu (třeba i jen dojít někam do bazénu, na schůzku nebo i na to pivo), a nahrazovat je tím, co škodí mozku, nebo játrům a lecčemus dalšímu.
Adiktologové, psychologové, psychiatři, psychoterapeuti, leckteří sociální pracovníci či pedagogové tohle docela dobře chápou. Vypadá to ale, že jestli jim naslouchal málokdo, tak teď to bude ještě méně.