Platit jen za vyléčení zní hezky. Co ale když to nejde?

Nový šéf VZP Ivan Duškov nastínil své plány, mezi nimiž jistě mohou leckoho zaujmout platby za vyléčení pacienta namísto léčení. Bylo by laciné se ptát, a co třeba paliativní péče? Duškov se v minulost zabýval reformou psychiatrické péče. Takže bezpochyby ví, že v některých oborech je pravděpodobnost vyléčení i při nejlepší péči prostě nižší než v jiných. Zajímavé spíš je, že i když to vypadá jako naprostá revoluce, o něčem podobném mluvil už bývalý šéf pojišťovny Zdeněk Kabátek.

Psal se rok 2023, kdy tuto myšlenku zvedl v rozhovoru pro Lidové noviny. Mluvil o myšlence platit za kvalitu a výsledek. Také, že „nebudeme platit za proces, ale za výsledek. Budeme jim zkrátka posílat předem dané balíčkové ceny, které odpovídají nákladům obvyklým při správném postupu lékařů.“

Je to trošku něco jiného, ale v podstatě to znamená: obvykle léčba stojí a tolik a tolik, tak se snažte, ať to dopadne hned napoprvé a nevznikají vám vícenáklady, protože my vám je neuhradíme.

Zdravotnictví je tak složitý mechanismus, že do něj zpravidla vidí jen zainteresovaní. Z agentury „jedna paní povídala“ nebo sesterské „přítel sestry kamarádky mého souseda“ (možno opravovat) existuje nespočet historek, jak si lékaři vymýšlejí zbytečné procedury, aby si napsali body.

V životě bych si nedovolil bez důkazů obvinit lékaře, že někoho léčí tak, aby se mu neuzdravil a živil ho! Na druhou stranu skutečnost, že zdraví lidé jsou pro poskytovatele péče v podstatě rizikem, je nezpochybnitelná.

Ideální by bylo, kdyby trh se zdravotními službami nebyl deformovaný převisem poptávky a reguloval ho tak přímo klient. Sice to zní trochu divně při vědomí, že jde o vysoce odbornou činnost. Nicméně i tady fungují reference a doporučení. Bohužel, s ohledem na čekací lhůty u některých zákroků a vyšetření jde mnohdy spíš o to, aby člověka někdo vůbec vzal. Tedy vzal brzo, dokud se s výsledkem onoho vyšetření nebo třeba zraněním dá ještě něco dělat.

Neustále slýcháme, že zdravotnictví v České republice patří k nejlepším na světě a hlavně nejdostupnějším. Zkušenosti těch, kteří mohou porovnávat, to spíše potvrzují (zvláště pokud porovnáváme třeba s USA, Velkou Británií…) než naopak (Německo, Skandinávie…). Specifikem je například Francie, kde je problém spíš s rychlostí reakce, zatímco kvalita je vysoká.

Nedělejme si ale iluze o tom, že někde peníze odtékají. Nejde přitom jen o známé korupční kauzy. Po léta se objevují myšlenky, jak to všechno dát do latě. Ano, do latě. Třeba závaznými postupy, které mají omezit tvořivost mnohdy právě za účelem nových výkonů. Jenže ono je to strašně křehké. Každý člověk je originál, lékař se mnohdy rozhoduje ve vteřinách, standardní léčba mnohdy nezabírá, infekce se po nemocnicích prostě potulují a ne, že ne… úplně tmu zabránit nejde.

A taky nezapomínejme, že lékař je pořád jen člověk. Ano, mnohdy neuvěřitelně skvěle placený za rutinu, ale člověk, kterého taky třeba někdy bolí zuby, nebo má nemocné dítě apod. To neznamená, že se nemá měnit nic. Už jen proto, že se stárnutím populace se mění jak, povaha služeb, tak složení výkonů, i příjmy a výdaje systému. Může to ale být jak chůze po hraně žiletky. Na rozdíl od jiných, asi si tady nový šéf VZP zaslouží nějaký čas.