Křesťanské Velikonoce by bez přímé demokracie možná ani nebyly

Přímá demokracie, systém, kde o všem důležitém rozhoduje lid v referendu, je chimérou. Lid je příliš abstraktní a zároveň příliš konkrétní shluk, jehož motivy není možné předpovídat podobně, jako růst hrubého domácího produktu nebo akciového indexu na příští týden, což obojí jsou už tak dosti riskantní disciplíny. Lid se velmi často promění v dav, který v referendu ukřižoval Ježíše.

Projděme si ten příběh, je poučný. Ježíš káže na Hoře, pak u Mrtvého moře z pramice, podle některých historiků proto, aby jej shromáždění lidé neušlapali, zkrátka je miláčkem svého lidu. V Judeji, římské provincii rozpolcené mezi různými náboženskými hnutími a skupinami, zmítané místními nepokoji, kázal učení, které se stalo jednotící hybnou silou. Bohužel i jednotící proti těm, kteří si do té doby dělali monopol na pravdu. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského,“ kázal Ježíš (podle Matouše). Načež v jeruzalémském velechrámu rozvrátil stoly obchodníků a penězoměnců. „Chrám je dům modlitby k mému otci, ale vy jste z něj udělali hnízdo podvodníků a zlodějů.“ No, to si moc nepomohl.

A pak, na počátku svátků Velikonočních, vjel do Jeruzaléma na oslátku, na kterém dosud žádný člověk neseděl, v ruce cikasovou ratolest, symbol míru. A teď to začne být zajímavé. Velekněží Kaifáš a Annáš, tchán Kaifáše, za asistence učedníka Jidáše zorganizovali Ježíšovo zatčení. „Byl to ten Kaifáš, který poradil Židům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid,“ píše apoštol Jan.

Příběh pokračuje podle schématu, který se neustále opakuje a jenž známe i z vlastních zkušeností. Následují výslechy. Velekněz se dotazoval na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu řekl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagoze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl,“ cituje evangelista Jan Ježíšovu výpověď. Kaifáš se ptá: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl.“ Podobný dialog se odvíjí poté před římským místodržícím Pilátem Pontským: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král.“ Výroky žalobců se tak stávají podvrženými výroky obžalovaného. „Já jsem se proto narodil, proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravidel. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas,“ říká Ježíš. „A co je pravda?“ ptá se Pilát. Načež Ježíše osvobodí: „Neshledávám na něm žádnou vinu.“

To už se ale iniciativy chopí dříve okouzlený lid, nyní dav: „Ukřižuj, ukřižuj,“ žádá Piláta. V poslední zoufalé snaze Ježíšovi pomoci, nebo spíše nedopustit se nespravedlnosti, podle židovských velikonočních pravidel nabídne milost jednomu z odsouzenců. Dav si může vybrat mezi Ježíšem a lupičem a vrahem Barabášem. Volí Barabáše. Dav tedy nejprve soudí, pak volí, tedy rozhoduje. Poslední Pilátův pokus: „Odkud jsi? Nevíš, že mám moc tě propustit nebo ukřižovat?“ ptá se Ježíše. Dostane se mu odpovědi: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ Pilát se pak ještě snaží dav zklidnit, ale bez výsledku. Umyje si ruce od Ježíšovy krve.

Panuje dnes přesvědčení v jistých společenských a politických kruzích s velkým poloměrem, že přímá demokracie je ta jediná správná, protože volí a rozhoduje lid. Není ale zřejmé, kdy se lid stává davem, jenž lidskost a snahu nalézt řešení a rozhodnutí pravdě co nejbližší postrádá. Historie zná výjimky. Například Sametová kontrarevoluce na sklonku roku 1989. Opakovaně shromažďované davy se tehdy zachovaly docela lidsky a podobně lze ocenit také nedávné manifestace, svolávané Milionem chvilek pro demokracii (přímou…?). Vyčítá se jim, že neměly jasné názorové či politické téma. Ale to je asi zachránilo od vytvoření davu. Takového, jaký se podařilo ze židovského lidu vytvořit Kaifášovi a Annášovi. „My máme zákon a podle toho zákona musí /Ježíš/ zemřít, protože se vydával za syna Božího /…/ Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři,“ odpovídá dav na Pilátův rozsudek, podle kterého je Ježíš bez viny.

Kdy se z lidu stane dav je těžké rozeznat. Poklidné setkání se může kdykoliv a kamkoliv zvrtnout. Někdy stačí slůvko. Jindy se použijí vyzkoušené a vědecky podložené postupy, ale tak, aby to lid nepoznal.

Lze oprávněně namítnout, že lidem volení zastupitelé v demokracii zastupitelské dříve či později podlehnou nátlaku tu profesních sdružení, zájmových skupin a lobbistů, nebo prostě jen korupci. Je ale naivní si myslet, že lid bude těchto vlivů uchráněn. Referenda by vedla k rozkvětu reklamních a komunikačních (PR) agentur, influencerů (ovlivňovat – překl. aut.) a youtooberů (tytroubů – překl. aut.), jež by z lidu svými (štědře placenými) kampaněmi těchže skupin z lidových referend vytvářela přesvědčené a rozhodné davy.

Neboť občan-volič, zaměstnanec či podnikatel, který denně chodí do práce, rodič, který se stará o děti, doprovází je do školek a škol a pak do houslí nebo na floorbal a o víkendu na výlety, nikdy nebude mít takové informační a poradenské zázemí, ani takové pravomoci, jako zvát si ministry, experty, úkolovat poradce, nahlížet do utajovaných dokumentů…, jako mají poslanci a senátoři, jichž je to úkolem a dobře placeným zaměstnáním na plný úvazek. Načež, bohužel, jsou schopni se chovat jako dav. To když koaliční partneři mají v parlamentu většinu a jsou svázáni smlouvami a dohodami hlasovat jednotně, tedy v davu, ač poslanecký slib jim to zapovídá. Někde v těchto procedurách se také asi zrodil moderní výraz nějaký návrh „prohlasovat“, evokující jakousi nudnou, povinnou a v podstatě zbytečnou demokratickou procedúru. Je to stejný nemrav zastupitelské demokracie, jako když ministři a členové vlády jsou zároveň těmi poslanci.

Nejasný je ještě okamžik, kdy se z člověků a skupin stává dav. Kolik jich je na to zapotřebí? Zvláště v této moderní době, kdy se skupiny a davy vytvářejí na sociálních sítích. Na výročí teroristického útoku Hamásu na Izrael, 6. a 7. října 2025, na 28 fakultách a 14 univerzitách po celé zemi (např. FAMU, AVU, UMPRUM, VŠCHT), studenti vyvěšovali palestinské vlajky a transparenty v interiérech škol, na chodbách nebo v oknech. Spáchali to jednotliví lidé, nebo už šlo o organizovanou skupinu osob, tedy dav? Pro tu druhou variantu hovoří jednotná ideologie.

Má to happy-end. Dnes, v neděli na Hod boží, před lety dvěma tisíci, byl Ježíš vzkříšen a povznesen na nebesa. Stalo se, co bylo předpovězeno a co on sám věděl dopředu. Svou misi začal s Dvanácti, z nichž jeden ho zradil a jeden zapřel. Dnes je na světě 2,6 miliardy křesťanů, skoro třetina lidu.

Milé čtenářky, vážení čtenáři Světa hospodářství. Přeji Vám v zastoupení redakce krásné Velikonoce, a jestli se nestane nic mimořádného, jako že by třeba přestala nějaká ta válka, další vydání očekávejte v úterý 7. dubna.