Kdo nečetl von Dänikena, neví, jak se dívat

Můžeme si procházet bezpočtem rozhovorů s experty, chology a chiatry, že by se lidé neměli ukrývat před smrtí a že už malé děti by se měly potkávat s umřením jako běžnou součástí života. My, rozumní dospělí, jim v tom určitě nejdeme příkladem. Dočítáme se, že kdosi odešel nebo nás opustil. Vždy mi chvilku trvá, než překonám ten reflex, že mě nezajímá kdo kam odchází a že i mě opustilo několik kamarádek a nelezu s tím do novin.

Ale k věci. Tuto minulou sobotu ve věku 90 let umřel Erich von Däniken. Vyučený hoteliér a spisovatel, proslavený svými výzkumy a přesvědčením, že lidskou civilizaci ovlivnily či možná utvářely civilizace mimozemské. Jeho první a na mnohá léta jediná kniha, kterou komunisti v ČSSR dovolili přeložit a vydat, se jmenuje Vzpomínky na budoucnost (1968, česky 1969). Celkem, podle Wikipedie, napsal těch knih 36.

Vzpomínky na budoucnost jsem poprvé přečetl (přesněji slupnul), když mi bylo nějakých 16 let. Později jsem se k nim několikrát vrátil. Nebyla to sci-fi (science fiction: vědecká představa – překl. aut.), ani fantasy (tehdy ten pojem neexistoval, takže bez překl). Byl to zcela jiný pohled na skutečnosti, které nás obklopovaly. Ať už se jednalo o archeologické nálezy, písemné záznamy nebo prastaré nástěnné malby. Byl to jiný způsob přemýšlení o věcech, které v době jejich vzniku nemohly, podle tehdejších vědeckých nauk, pocházet z poznání a vzdělání tehdejšího lidstva, jeho technické pokročilosti a jeho fyzických schopností. Ty nejzávažnější mezery ale vyvstávaly ve smyslu oněch věcí: proč to ti lidé vůbec dělali? Däniken, nenalézaje lidské vysvětlení, pokoušel se najít vysvětlení a smysl ne-lidské. Díval se na ty artefakty jiným úhlem, z jiné perspektivy, jinak o nich přemýšlel.

V témže roce jako Vzpomínky vyšla česky ještě kniha Jitro kouzelníků od francouzských autorů Jacquese Bergiera (přírodovědec a chemik) a Louise Powelse (novinář). Ta se zabývá více mírou poznání a dovedností v určitých etapách dějin a mírou utajování těchto poznatků. Metoda autorů je velmi podobná metodám Dänikenovým a také tato kniha „přemýšlí“ poctivě a do důsledků. Také ji mám schovanou.

Dnešním jazykem bychom o těchto autorech mohli psát jako o dezinformátorech nebo konspirátorech, možná by se stali influencery nebo youtubeři. Ale oba Francouzi a Däniken pro mne zůstávají autoritami, pro které nenalézám módní anglický výraz, takže, s dovolením, jsou přemýšlivci.

A přemýšlím si o tom, co jednou archeologové prohlásí o pražském metru, až ho kus někde vykopou. Tunel v zemi. Beton vydrolený, kolejnice rozpadlé na prach. Důmyslný kanalizační systém? Nejspíše. Dopravní prostředek? Nesmyslná teorie. Proč by tehdejší lidé cestovali podzemím, když už měli drony a vznášedla? Čím by tam jezdili, když spalovací motory byly zakázané a elektřina tam nemohla fungovat, protože v podzemí nesvítí slunce a nefouká vítr? A proč by vůbec někam cestovali po městě, když všude dojdou pěšky za 15 minut? Byl to kanál, který efektivně odvodnil město po potopě světa v srpnu 2002, o tom jsou písemné záznamy. Zbytky bakelitových schránek budou v muzeu označeny jako drobné kultovní předměty, bateriová úložiště za chrámy Boha Energie. Dokud někoho nenapadne do jedné té schránky vymačkat citron a změřit napětí na výstupu.

Erich von Däniken uspěl jako amatérský vědec ještě v jedné disciplíně. V roce 1985, po 16 letech od Vzpomínek, vydal knihu Mýlil jsem se? (česky 1994). V ní své poznatky a domýšlené teorie konfrontuje s tehdy nejnovějšími objevy. A v mnohém ustupuje a připouští své chybné závěry. Kolik profesionálních vědců by tohle dokázalo udělat, sepsat, zveřejnit? Udělal to profesionální přemýšlivec.

V říjnu 2024 vyšla zpráva, že za pomoci umělé inteligence (AI) se týmu archeologů podařilo v peruánské poušti Nasca identifikovat téměř takové množství geoglyfů, kolik bylo objeveno za celé předchozí století. „Geoglyfy se tradičně dělí do dvou hlavních skupin: čárové geoglyfy, které často dosahují délky několika kilometrů, a menší, tzv. reliéfní geoglyfy, které mají podle deníku El País spíše figurální podobu,“ napsal tehdy web novinky.cz. Výzkumný tým pod vedením japonského archeologa Masata Sakaie z univerzity v Jamagatě od roku 2004 identifikoval 318 geoglyfů. Ovšem při poslední expedici mezi zářím 2022 a únorem 2023 došlo k průlomu: objev dalších 303 geoglyfů byl realizován za použití AI. Planina Nazca, jejíž plocha přesahuje 400 kilometrů čtverečních, byla dosud zmapována jen částečně. Snímky pořízené drony sice poskytovaly vysoké rozlišení, ale lidské oko by potřebovalo desítky let na to, aby analyzovalo veškeré detaily. Celkový počet objevených obrazců tak nyní čítá 50 čárových geoglyfů a 683 reliéfních, shrnuli archeologové ve studii. Tato velká množina umožnila vědcům lépe pochopit, k čemu obrazce mohly sloužit. A teď pozor: „Geoglyfy sloužily jako zastávky pro poutníky. Čárové obrazce je provázely po celé jejich cestě, zatímco reliéfní byly umístěny přímo vedle stezek,“ vysvětlil Sakai.

Jak mohli starověcí pěší poutníci využívat turistické značky, které jsme my objevili až s pomocí dronů a umělé inteligence a na jejichž rozlišení potřebuje lidské oko desítky let? Sakai nevylučuje ani jiné hypotézy, například že obrazce sloužily jako kalendáře, astronomické mapy nebo jako prostředek pro záchyt dešťové vody.