Slovensko se vydalo na cestu odboje
Národní rada Slovenské republiky na konci září dvoutřetinovou většinou odsouhlasila změny slovenské ústavy. Vládnoucí strana Smer premiéra Roberta Fica, koaliční strany a někteří politici prosadili své politické názory přímo do nejvyššího právního dokumentu státu. Říkají tomu „zakotvení konzervativních a kulturně-etických hodnot“. Tedy toho, co si Evropská unie už jen myslí, že hájí.
Mezi hlavní změny konkrétně patří uznání pouze dvou pohlaví. Ústava nově striktně zakotvuje uznávání biologicky určeného pohlaví muže a ženy. Osvojování dětí (adopce): ustanovení o osvojování dětí se přesouvají ze zákona o rodině do Ústavy, přičemž jsou zvýhodněni manželé (muž a žena). Dítě si budou moci adoptovat pouze manželé nebo jednotlivci, pokud to schválí soud. Zákaz surogátního mateřství: do Ústavy byl přidán zápis o zákazu surogátního mateřství, tedy asistované reprodukce, při které žena odnosí dítě pro jiný pár. Vzdělávání v sexuální problematice: vzdělávání dětí v oblasti sexuální problematiky bude nově podléhat souhlasu rodičů. Rovnost mezd: ústava nově zaručuje rovnost odměňování mužů a žen za vykonanou práci. Největší kontroverzi ale vybudilo ustanovení o svrchovanosti v národní identitě: Slovensko zakotvuje svou svrchovanost ve věcech národní identity, včetně kulturně-etických otázek. Někteří právníci a kritici to interpretují jako snahu o přednost slovenského práva před evropským a mezinárodním právem.
novela by výrazně oslabila ochranu lidských práv jednotlivců
S návrhy ústavních změn přišel Fico v lednu tohoto roku. Už dříve je kritizovali slovenští právní experti i veřejný ochránce práv a dále rovněž představitelé Evropské unie a experti Rady Evropy. „Novela by oslabila až znemožnila vymahatelnost mezinárodního práva a práva EU na Slovensku. Výrazně by tak oslabila ochranu lidských práv jednotlivců,“ varovala skupina právních expertů. Připojilo se k ní i několik bývalých slovenských ústavních soudců, podle nichž změny odporují principu přednosti práva EU, které se Slovensko vstupem do Unie zavázalo dodržovat. Jenže právě o to Ficovi šlo.
Slovensko odmítlo nadále plnit roli periferního člena Evropské unie. Ta se vyznačuje zneužíváním zásadních principů, na kterých vznikla EU, vůči novým členským zemím, při posilování centristického řízení celého soustátí členy zasloužilými, zejména pak třemi či čtyřmi nejsilnějšími. V ekonomické rovině se to odehrává v koncentraci kapitálu, zisků a vědomostí v členském „jádru“ EU. V nových zemích se projevuje na jednu stranu zahraničními investicemi, ale do monokulturního průmyslu s levnou pracovní silou, a odlivem zisků, dividend, poplatků a strategického rozhodování do mateřských společností v centru v objemech vysoce přesahujících původní investice. Inteligence a vzdělanostní elita periferní státy opouští, pracovní místa jsou připravena ze 70 % pro základně vzdělané nebo zahraniční pracovníky. V politické ekonomii se tento proces nazývá „obrácený transfer hodnoty“.
Ten je pozorovatelný i v politické praxi. Zásadní témata, pravidla a opatření se formulují v Bruselu, Berlíně a snad ještě v Paříži. Protože je Slovensko členem eurozóny, připočtěme Frankfurt nad Mohanem a nemožnost slovenské státní banky devalvovat měnu, když by to potřebovala.
Původní liberální hodnoty EU ztrácejí smysl
Centrální řízení EU při tom všem trpí strašlivou nepřizpůsobivostí. Je sice chvályhodné, že se drží liberálních hodnot v původním slova smyslu, které stály za vytvořením a posilováním EU kdysi, ale jejich udržování a prosazování v současném světě ztrácí smysl. Například volný trh, svobodný mezinárodní obchod, je vysoká hodnota. Ale Evropskou komisi dovedla k absurdním zkoumáním národních dotací do komerčních společností, aby snad nedošlo k „narušení“. Takže Česko musí žádat o povolení financovat si vlastní jadernou elektrárnu za vlastní peníze a EK vydá absurdní pravidla jejího provozování, aby se nenarušil trh. Francie to vyřešila znárodněním EdF a určením maximální prodejní ceny elektřiny.
Tento mechanismus není připraven reagovat na změny, které v elektroenergetice (na příkaz EK) působí dotace a provozní podpora obnovitelných zdrojů. EU není schopna pojmout rozmach umělé inteligence, obnovitelné energie a elektromobility, ale je velmi dobře schopna je regulovat ve jménu svých „liberálních“ hodnot.
Podobně lidská práva. Je nutné je dodržovat a chránit, jistě. Jenže tato ochrana se stala absurdní, když způsobila bezuzdnou imigrační vlnu, které EU není schopna zabránit. Naopak, je podporována další bohulibou zásadou sociální spravedlnosti a podpory. Lidskými právy je zaštítěna také možnost volby a změny pohlaví, tedy ochrana sexuálních menšin, která vede k neospravedlnitelným zásahům do osobností a zdraví ještě nezletilých lidí. A do jejich vzdělávání.
Velká Británie tyto rozpory řešila odchodem z EU, a to rozhodně nebyla členem periferním. Dnes je sice bruselštější než Brusel, ale tehdy, v roce 2019, kdy se o brexitu rozhodovalo, to byl motiv zásadní.
Tento komentář není obhajobou Roberta Fica. Jeho sebestředný, až autokratický způsob vlády je nebezpečný, zahrnuje v sobě také zestátnění veřejnoprávních médií, kriminalizaci neposlušných státních úředníků a občanů a nebezpečný příklon k Rusku, jímž Fico vyvažuje nebezpečnou podřízenost Bruselu. Nejspíše si sám neuvědomuje rizika svého počínání.
Rusko bylo pro EU partnerem až do napadení Ukrajiny
Ale i v této záležitosti EU prokázala pozoruhodnou neschopnost přizpůsobit se nové situaci. Pro Unii bylo Rusko obchodním i politickým partnerem, a to až do ruského napadení Ukrajiny. Navzdory důrazným varováním od Spojených států amerických byly vybudovány plynovody North Stream 1 a 2. Se svou vrozenou důvěrou k politikům si vůbec nejsem jist, jak by dopadlo hlasování v Evropské radě a Evropském parlamentu o zákazu dovozu ruského plynu, kdyby oba plynovody byly dnes funkční. Fico nepokrytě žádá, aby „jeho“ alespoň ropovod funkčním zůstal, ač nepopírá podporu Ukrajiny.
Připomeňme, že Rusko se v roce 1994 připojilo k programu Severoatlantické aliance Partnerství pro mír (PfP). V roce 1997 byl podepsán Zakládající akt NATO–Rusko, v němž se obě strany zavázaly nepovažovat se za protivníky a budovat mír. Byla zřízena Rada NATO–Rusko. Takže i v těchto otázkách se s Ruskem jednalo jako s partnerem. Ruský prezident Vladimír Putin v Mnichově roku 2007 odsoudil rozšiřování NATO na východ. V roce 2008 Rusko napadlo Gruzii. Po ruské anexi Krymu a invazi na východní Ukrajinu v roce 2014 Aliance pozastavila veškerou praktickou civilní a vojenskou spolupráci s Ruskem. NATO byla prozíravější a pružnější než EU.
Rober Fico se tedy vzpírá tomu, co nazývá „rozpad západního světa“. Není sám a nejde jen o jeho přítele, maďarského premiéra Viktora Orbána. Opozice se zvedá i v „centru“: ve Francii Národní sdružení Marie Le Penové, v Německu AfD, v Itálii premiérka Georgia Meloniová za stranu Bratři Itálie. Problém je v tom, že jsou tato politická uskupení Bruselem nazývána „extremistická, fašistická, populistická, nesystémová“, či jinak morálně-dehonestačně s cílem předem je vyřadit z jakékoliv veřejné diskuse. Ani v tom se EU měnit nehodlá. Naopak, Brusel trvá na svých rigidních zásadách a postupech, jimiž upevňuje svůj centristický, mechanicko-udržovací systém vládnutí.
Ač je slovenský premiér Robert Fico politik obdivu nehodný, do značné míry jsou jeho poslední kroky srozumitelné a pochopitelné. Poznejme a milujme své nepřátele.