Zaměstnáš bližního svého jako sebe sama
Lidé jsou si ve svých právech rovni. Platí to už od Velké francouzské revoluce, která své heslo Rovnost, volnost, bratrství designovala do tří svislých pruhů na francouzské státní vlajce. Ale byla to prý taková orwellovská zkratka. Původně revoluce hlásala: rovnost před zákonem, volnost myšlení a bratrství v obchodě. To poslední, chápáno jako nepodvádět a neokrádat, se zatím daří nejméně.
Při letmém a laickém pohledu je rovnoprávnost skupin obyvatelstva i jednoho každého člověka právně zajištěna. Nikoho nelze diskriminovat na základě… a výčet čeho se lze dočíst např. v Listině základních práv EU, Hlava III, čl. 21, kterou ČR přezvala a je součástí našeho ústavního pořádku. Chybí tam právo na příjemné pocity, komfortní zónu, stav životní pohody, česky well-being.
Rovno-právnost nelze zaměňovat za rovno-spravedlnost. „Spravedlnost neexistuje, i když má v každé zemi vlastní ministerstvo,“ řekl mi kdysi jeden náměstek z onoho úřadu. Tak také nelze popřít, že navzdory rovnoprávnosti existují osoby nebo skupiny lidí, které jsou sice rovnoprávné, ale jaksi přehlíženy. Vezměme si za příklad starší lidi ve věku 50+. Podle Úřadu práce ČR tito lidé tvoří více než třetinu všech nezaměstnaných, tedy skupinu relativně největší, ač menšinovou. Mají špatné vzdělání, blbé návyky a v inzerátech nabízejících pracovní místa se jim tyká. Pomáhá se jim, jak to jde, např. rekvalifikačními kursy, v nichž se mzdová účetní může přeměnit na truhlářku, nebo inženýr ekonomie se může vyučit hrnčířem, řemeslníků je potřeba. Diskriminace podle věku je sice nepřípustná, přesto funguje.
každá povinnost či zákaz zároveň vymezuje právo
Právníci mezitím vypustili další klišé: každé právo má být vyváženo povinností, což není. Tomu lze oponovat. Každá povinnost či zákaz zároveň vymezuje určité právo. Vezměme si za příklad pra-pramen práva: Mojžíšovo Desatero. Je to soubor příkazů a zákazů, žádné „právo“ na cokoliv v něm není vysloveno. I tak je v něm obsaženo.
„Sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.“ Přikazuje šestidenní pracovní týden pro každého, nebo-li právo na jeden den odpočinku pro každého, i pro to dobytče. Právo na život je dáno příkazem Nezabiješ. Právo chránit vlastní rodinu příkazem Nepožádáš manželky bližního svého. Právo nedotknutelnosti majetku a právo domovní svobody je obsaženo v zákazu „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ Význam přikázání „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ je vyjádřením práva domáhat se ochrany proti pomluvě, ochrany vlastní cti.
Ježíš v Novém zákoně shrnul Desatero do dvou paragrafů: Miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše a z celé mysli. A miluj bližního svého jako sám sebe. Tato dvě přikázání jsou považována za základní a nejdůležitější v křesťanství. To první odkazuje k rozlišení dobra a zla. Když Hospodin stvořil člověka, jen on sám věděl, co je zlo. V ráji bylo ukryto do jabloně poznání, peklo neexistovalo. Adam a Eva zakázanou jablůňku očesali a poznali zlo. Od té doby mají také povinnost dobro od zla odlišovat. Dobro je princip božího tvoření, proto činnost lidská má lnout k dobru jako principu tvoření, jež na člověka bylo Hospodinem licenčně outsorcováno, a ne inspirovat se zlem.
miluj bližního svého obsahuje právo každého na jeho vlastní štěstí
To druhé přikázání implikuje právo každého na jeho vlastní štěstí, jak je on sám chce. Každý z nás chce být šťastný podle svého a má téhož dopřát bližnímu svému. Často se v církevních kruzích toto přikázání interpretuje jako povinnost „milovat své nepřátele“. V sofistikovanějších výkladech jako „nemstít se jim a modlit se za jejich polepšení“. Dodejme, že msta je dnes zákonem definovaný zločin.
Vyslechl jsem kdysi kázání v jednom venkovském kostelíku na toto téma. Pan farář vyslovil myšlenku, že všechna další ustanovení Desatera jsou zbytečná, jen rozpatlávají tato dvě „největší“. Sám sebe neokradu, nezabiji, svou ženu nestrčím do postele smilníkovi… Deset paragrafů už je příliš, proto potřebují vykladače, zákoníky, právníky a advokáty. Křesťanský idealismus, pravda, ale něco na tom je.
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek prosadil vyhlášku (to je taky zákon) o menstruačních vložkách na školách zdarma. K zákonu se v rámci povinného připomínkového řízení musela vyjádřit dlouhá řada expertů a organizací. Povinností ministerstva je k nim přihlédnout a vše umně zapracovat do závazné vyhlášky a návodu k jejímu použití, napsali jsme nedávno ve Světě hospodářství. Mezi tím dorazila řada diskusních příspěvků, z nichž plyne, že stovky škol už podobnou praxi zavedly i bez zákona, bez návodu k použití a bez problémů. Právník a publicista Jiří Němec si před pár dny v deníku Mladá fronta Dnes povzdychl, že veřejnou správu, zejména obecní, skoro každý den bombardují nabídky seminářů a školení k nejrůznějším zákonům. Samozřejmě za příslušné školné. Němec brojí proti tomu školnému: „Jsem dlouhodobě přesvědčen, že každé resortní ministerstvo má dokonce zákonnou povinnost vysvětlovat postupy při aplikaci zákona /…/ pro úředníky obecních úřadů. A to zdarma právě jako nadřízený metodický orgán.“
Nesouhlasím. Zákon, jehož naplnění si žádá návod, manuál, implementační vyhlášku či dokonce školení pro ty, kdož zákonu podléhají, neměl být nikdy napsán a schválen.
Právních norem v České republice v roce 1948 bylo jen 50 000, v roce 1990 už 500 000 a v roce 2010 oddělení analýz Ústavu státu a práva Akademie věd ČR odhadovalo počet na 1 600 000. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR od svého vzniku přijala 2200 zákonů, doplňuje sever Česko v datech. Desatero bylo na Sinaji za jeden den vyrýpáno do dvou žulových desek a vešlo se do schránky, kterou unesl jeden osel.
Platný trestní zákoník občas vymezuje práva podobně jako Desatero: zákazem. Například: § 349 zakazuje podněcování k násilí, nenávisti nebo opovrhování na základě příslušnosti k určité rase, národnosti, náboženství, třídě nebo jiné skupině. Paragraf 403 odst. 1/2a,b postihuje činy, jimiž někdo zakládá, podporuje nebo propaguje hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, národnostní, náboženskou nebo jinou nenávist. Trestný čin, kdy někdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo ospravedlňuje genocidium, zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny, postihuje § 405 tr. zák. Tak ještě není tak zle.