Volit koho, co?
Návodná otázka k akuzativu je v této počáteční fázi volební kampaně případná. Politické strany, hnutí, koalice, pohnutí či iniciativy vystavují své kandidáty, nikoliv programy. S těmi otálejí. Prý aby je neopsali jiní, nebo že je ještě formulují se svými experty. (Formulovat svá přesvědčení s experty je také dobrá výmluva.) Že jsou volby více záležitostí marketingu než politických programů, to je už ohraná revue. Do ní teď vstoupili dva ohraní protagonisté: Václav Klaus (st.) a Miloš Zeman.
Jsou to dva nesmiřitelní političtí rivalové, nesmiřitelně spojení opoziční smlouvou z roku 1998. Oznámili nedávno, každý sám za sebe, že hodlají v nadcházejících parlamentních volbách podpořit malé opoziční strany, ale s jedním společným cílem: svrhnout všeobecně neprospěšný spolek Spolu a jeho vládu. A že by to někdy v září mohli zkusit spolu. Miloš Zeman je dlouhodobým podporovatelem hnutím ANO. Václav Klaus podporoval SPD, poté se stal ideovým vůdcem Motoristů, o kterých nyní prohlašuje, že je to jediná autentická pravicová strana.
Klaus může ještě imponovat starší generaci pravicových ekonomů, pro které je zakladatelem politické strany ODS (v kontrastu k tehdejším hnutím a fóru) a organizátorem ekonomické transformace ze socialistické plánované ekonomiky na tržní. Ta ale nebyla tak úspěšná, jak dnes Klaus a jeho příznivci tvrdí. Byla jen spěšná. Řídila se více ideologickými než ekonomickými zásadami. Například privatizace státních podniků za zbytkovou účetní hodnotu, namísto tržní (byť jen odhadované), směřovala k těžbě renty. Klausovou poučkou bylo, že noví vlastníci se o své podniky budou starat jako o vlastní, ale na ověřenou ekonomickou těžbu renty už pozapomněl. Nebo spíše, při jeho ekonomickém vzdělání, ji národu zatajil. Dlouhá řada nových vlastníků si skutečně na svou rentu přišla a dlouhá řada podniků na ni zahynula. Podobně lze hodnotit jeho poučování, že zahraniční vlastníci přinesou do země manažerské know-how a podnikatelskou etiku. Oni ale hlavně zjistili, že u nás není žádný právní dohled, žádná regulace („nejprve transformace, ta spěchá, právo je moc pomalé a regulace brzdí trh“), a tak manažerské know-how zvítězilo nad etikou. Exemplárním příkladem je vytunelování Baterie Slaný americkým králíčkem Ralstonem za slavnostní účasti tehdejšího velvyslance USA v České republice Adriana A. Basory. Mohli bychom podobných případů jmenovat více, Svět hospodářství je tehdy sledoval.
Na pražské burze je 8 emisí poté, co se „rozsvítilo“
Po privatizaci v letech 1993 až 1995 na pražskou burzu vstoupilo téměř 2000 emisí cenných papírů. Bohužel ale neexistoval žádný burzovní dohled. Zahraničním investorům chvilku trvalo, než pochopili přístup „je třeba na chvilku zhasnout“, aby pak, poučeni tuzemskými bankovními privatizačními fondy, využili systém dvou až tří různých cen na ten stejný cenný papír a vytlačili z burzy drobné privatizační investory, samozřejmě za cenu nejnižší či ještě nižší, nikde nekotovanou. Až v roce 1997 vznikl návrh na založení Úřadu pro cenné papíry. První předseda Komise pro cenné papíry byl prezidentem Václavem Havlem jmenován v břenu 1998. V listopadu 2022 se na tomto veřejném trhu obchodovalo 7 emisí, na hlavním trhu je nyní 8 emisí. Tak to dopadlo poté, co se „rozsvítilo“.
Koncept klausovské privatizace znamenal zásadní propad příjmů státního rozpočtu z peněz od dotehdy státních podniků bez jakékoliv náhrady. Řešilo se to devalvací české koruny, výsledkem byla inflace, která v letech 1991 činila 56,6 %, v roce 1992 klesla na 11,1 %, ale zase šla vzhůru v roce 1993 na 20,8 % a ještě v roce 1998 činila 10,8 procenta.
Banky se nejprve privatizovaly, pak zachraňovaly
Privatizace komerčních bank se uskutečnila v časných 90. letech, ale ty největší, IPB, Komerční banku, Českou spořitelnu, koupili zahraniční vlastníci kolem přelomu století za podpory paradoxně levicového předsedy vlády Miloše Zemana. Nešlo však o jejich privatizaci, ale o jejich záchranu. V případě IPB z rukou japonské Nomury, která si z IPB, příkladně, vybrala svou rentu, Plzeňský Prazdoj, ztráty nepočítala, taky proč. Tu banku tehdy převzala ČSOB, jediná zdravá z velkých bank u nás. Její tehdejší generální ředitel Pavel Kavánek v jednom rozhovoru tuto situaci vysvětlil zhruba tak, že v 90. letech „přišel politický pokyn“ půjčovat na privatizaci, na rizikovost partnerů nehledět. ČSOB tento pokyn neuposlechla. Nakonec banka byla prodána belgické skupině KCB se ziskem 40 miliard korun.
Tím ale úspěchy Miloše Zemana, dalšího ekonomického experta v české vládě, v podstatě končí. Pak už jen sprostě napadá své kritiky a novináře, pevně důvěřuje autoritativní vládě Čínské lidové republiky a slibuje miliardové čínské investice do tuzemské ekonomiky. Číňani si koupili Slavii, a tím to vlastně skončilo. Pro Zemana i pro Klause tak zbyl jako spojenec Rusko, ale jestliže Zeman alespoň před dvěma lety v rozhovoru pro CNN přiznal, že ho Putin zklamal, Václav Klaus k podobnému prozření ještě nedospěl.
Jaké poselství nám přednesou oba bývalí prezidenti letos, dokonce snad v nabídnutém společném vystoupení? Nebudou to ani strany, ani programy. Bude to sdělení: Já a Já jsme zpět. Takový byl náš program, takovým konzervativně také zůstává.
Takže zpět k otázce v titulku: koho, nebo co?