Čeká Čínu transformace a prosperita?

Na přelomu tisíciletí Čína započala svůj rapidní vzestup, který je na historické poměry velmi vzácný. Je jen málo případů, kdy země dokázala zvednout tolik lidí z chudoby ve velmi krátkém čase, jako se to podařilo právě Číně. V období od počátku tisíciletí do konce velké finanční krize po roce 2008 čínská ekonomika vzkvétala především díky rostoucímu exportu. Po jejím vstupu do Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2001 se potenciál pro další růst exportu nadále zvětšil. Obchodní bariéry mezi západními zeměmi a Čínou výrazně polevily a obchod s ní se stal daleko jednodušším, spolehlivějším a levnějším. V tomto období byl čínský průměrný růst hrubého domácího produktu (HDP) velmi silný, kolem 10,5 % ročně. Po finanční krizi 2008 a do nástupu pandemie Covid-19 se její růstový model rozšířil na výraznější investice (např. do infrastruktury, nemovitostí) a větší důraz na spotřebitele. V tomto období se růst držel kolem 7,5 % ročně a tentokrát byl velkou silou hnán rostoucím zadlužením. S příchodem pandemie v roce 2020 a v souvislosti se završením některých trendů Čína již není tou samou zemí.

Završení starého řádu

Po svém neuvěřitelném vzestupu v posledních dekádách Čína začíná čelit strukturálním a cyklickým obtížím. Z pohledu dalšího dlouhodobého vývoje jsou důležitější ty strukturální. Z demografického hlediska je čínská populace již za svým nejlepším vrcholem a populace začíná stárnout. Nepomáhá tomu ani fakt, že stejně jako v západních zemích jí klesá porodnost. Je to univerzální jev, který souvisí s rostoucím bohatstvím spotřebitelů. Ti paradoxně pak volí menší porodnost i přes zvýšenou prosperitu. Urbanizace, která popoháněla ekonomický růst, taktéž zpomaluje.

Mezi nejcitelnější zátěž, kterou čínští spotřebitelé pociťují, je ale deflace v realitním sektoru. Realitní sektor byl v poslední dekádě silným růstovým motorem pro tamní ekonomiku. Masivní výstavby vedly k vyšší zaměstnanosti a spolu s rostoucí poptávkou po nemovitostech (za cenu rostoucího dluhu) k všeobecnému ekonomickému růstu. Tento model ale dosáhl svého limitu. Po pandemii se poptávka po nových nemovitostech propadla, již tak zadlužené domácnosti začaly šetřit a dosud se poptávka neobnovila. To vedlo ke kolapsu mnoha developerských a dalších souvisejících společností. Toto odvětví již nadále nebude růstovým motorem Číny. Vzhledem k tomu, že asi 60 % bohatství čínských domácností tvoří právě nemovitosti, spotřebitelé akutně pociťují deflaci v nemovitostním sektoru. Splácení hypotečního úvěru se psychologicky výrazně ztíží, pokud se dluh nezmenšuje, ale cena nemovitosti již roky klesá.

Po pandemii vlivem vyšších úrokových sazeb byl výrazně zbrzděn růst většiny menších a středně velkých společností. Ty se tak často dodnes ocitají v limbu: nelze výrazně růst a často jen přežívají a doufají, že se poptávka jednoho dne vrátí. To se týká obzvlášť společností ve výrobním sektoru. Tato situace je charakteristická ve Spojených státech amerických, Evropě i Číně a dalších asijských zemích, dá se tedy říci, že globálně.

Čínské společnosti se tak začaly navzájem kanibalizovat, protože se celkový trh pro všechny zmenšil. To vytvořilo extrémně konkurenční prostředí, kde spousta společností je ochotna jít se zisky téměř na nulu, jen aby si udržely svůj tržní podíl. Výsledkem toho je snižování cen zboží a služeb, které jsou pod tlakem konkurence, což na jednu stranu může stimulovat růst, na druhou stranu ale zaměstnancům kvůli tomu téměř nerostou příjmy. Společnosti v takovém prostředí totiž šetří na všem, na čem se dá. Pokud nerostou mzdy spotřebitelů a exportní trh je menší, je obtížnější pro Čínu dosáhnout ekonomického růstu.

Čínský spotřebitel v deflační pasti

Z pohledu čínského spotřebitele je tak současná situace velmi nepříznivá. Typický čínský spotřebitel má poměrně vysoký dluh (typicky nemovitost), který musí splácet. Cena tohoto dluhu mírně klesá díky padajícím úrokovým sazbám v Číně. Na druhou stranu jeho mzda roste velmi pomalu. Situaci poněkud odlehčuje fakt, že probíhá deflace v cenách zboží. Ovšem tamní finanční trhy jsou v několikaletém setrvalém poklesu a ceny nemovitostí, na kterých závisejí, klesají. Ve výsledku je tak nyní jen málo způsobů, jak mohou čínské domácnosti zvýšit své bohatství, a je naopak více cest, jak mohou zchudnout. Proto je nyní spotřebitelský sentiment na velmi nízké (depresivní) úrovni. Domácnosti tak raději své prostředky ušetří v očekávání těžkých časů, nebo je konzervativně uloží do zlata. Spotřebitelská deprese se pak promítá do podnikatelského sektoru, který se v očekávání těžkých časů rozhodne uskromnit. To se zpětnou vazbou zase negativně promítne do spotřebitelského sentimentu a vytváří se tzv. deflační spirála. Z této spirály, jakmile se utvoří, je vždy těžké se dostat. Vyžaduje to radikální vládní zásahy do ekonomiky k napravení takové situace.

Je Čína v deflační spirále? Částečně, nikoli úplně. Čím déle ovšem setrvá negativní spotřebitelský sentiment, tím více se v této spirále bude ocitat. Proto mnoho západních ekonomů vyzývá čínské autority, aby zesílily své stimulační snahy. Čína je toho schopna, má prostředky k velmi silné expanzivní politice, ale účelně se této politice již od počátku pandemie vyhýbá. Zatímco západní země zvolily extrémně expanzivní politiku v reakci na pandemii (více USA, než Evropa), Čína zvolila mnohem opatrnější přístup. Chtějí se totiž vyhnout japonské cestě.

Japonsko, kdysi jedna z nejsilnějších ekonomik na světě, již prakticky není schopna růst, především kvůli nepříznivé demografické situaci. Japonsko je také jedna z nejvíce zadlužených zemí na světě, a i proto země již není příliš schopna podpořit svůj ekonomický růst. Jednoduše řečeno, její možnosti, jak stimulovat ekonomiku, jsou již z velké míry vyčerpané. Tomuto scénáři se chce Čína vyhnout, proto také s rozměrnými stimuly nechce spěchat.

Ekonomická reorganizace a budoucnost Číny

Jak bylo popsáno výše, čínská ekonomika se po pandemií změnila, její tempo růstu se výrazně zpomalilo (nyní asi 4,5 % ročně). Starý model založený především na exportu a masivních investicích do infrastruktury a nemovitostí již nebude fungovat. Ekonomika se musí orientovat více na vlastní spotřebu a pracovní síla musí být významně relokována do jiných sektorů, které budou hnát ekonomický růst v další dekádě. To je ovšem dlouhodobý proces. Také oddlužování domácností je dlouhodobý proces, nicméně obojí je nutné pro další dynamický ekonomický vývoj Číny.

Ten bude výrazně záviset na tom, jak moc nebo málo se rozhodnou autority povzbuzovat čínskou ekonomiku. V posledních několika letech je zřejmé, že s radikálními stimuly nespěchají. Nicméně nelze přehlédnout nervozitu vládnoucí strany, která si uvědomuje potenciální rizika tohoto rozhodnutí. Nervozita se projevuje mnohými drobnějšími stimulačními prorůstovými politickými opatřeními, která země v posledních letech zavedla, nebo zesílenými vládními závazky. Jedná se například o mírné snižování úrokových sazeb, zmírňování úvěrových podmínek, uvolňování pravidel na kapitálových trzích, mířenými dotacemi, apod. To vše ale zatím nebylo dostatečné k otočení ekonomické situace.

Odhaduji tak, že tato „depresivní“ situace v Číně ještě bude v dalších letech přetrvávat. Buď se tamní vládě podaří situaci otočit dosavadním opatrným přístupem, nebo dojde ke krizi, v reakci na níž přijde na řadu radikální expanzivní politika. Nejpravděpodobnější scénář je podle nás někde mezi. Vláda Si Ťin-pchinga bude pomalu stupňovat stimuly a zásahy ve snaze otočit situaci v zemi, ale za cenu dlouhodobějšího trvání celé situace. V každém případě věřím, že Čína nakonec celou věc vyřeší a její ekonomika bude znovu dříve nebo později vzkvétat. Základ čínské ekonomiky je totiž ještě pořád velmi silný, spočívá v početné a produktivní, relativně mladé populaci.

Za výše uvedených podmínek v podnikové sféře bude i nadále docházet k urychlenému přirozenému výběru a mnoho slabších společnosti zanikne. Význam nemovitostního sektoru na růstu čínského HDP se bude zmenšovat. Bude růst důraz na to, aby se Čína přeorientovala z exportní/výrobní ekonomiky na spotřební ekonomiku. Spotřební ekonomika je totiž mnohem odolnější, inovativnější a více soběstačná. Spotřebitel tvoří 70 % HDP USA a v případě Číny je to pouze asi 40 procent. To znamená, že čínské společnosti, které se orientují na uspokojení potřeb domácích spotřebitelů, by měly být vítězi v další fázi čínského rozvoje.

Rostoucí příjmy a celkové bohatnutí obyvatel, urbanizace a rozvoj čínské společnosti povede k posunutí poptávky směrem ke zboží a službám, které nesouvisejí se základními potřebami. Mohou z toho těžit e-commerce společnosti, výrobci luxusního zboží, logistické společnosti, výrobci cyklického spotřebního zboží, vývojáři PC her a softwaru, poskytovatelé finančních transakčních a investičních služeb, zdravotnické společnosti či pohostinské a cestovatelské společnosti.