Bude dost peněz na obnovu po povodních?
Škody ze záplav ještě neznáme, ale půjde přinejmenším o desítky miliard. Veřejné rozpočty by měly obnovu utáhnout. Horší to bude s domácnostmi.
Škody po povodních v roce 1997 se dodnes vyčíslují na více než 60 miliard. Jak připomínají dobové zdroje, šlo zhruba o 12 procent státního rozpočtu. Od té doby ale výrazně narostly ceny i výdaje rozpočtu. Ty v roce 1997 dosáhly necelých 525 miliard, zatímco loni to byly hrozivé 2,2 bilionu. Spotřebitelské ceny měřené indexem jsou na více než dvojnásobku!
Jen pro trošku větší úplnost, v roce 2002 byly škody vyšší, a sice přes 70 miliard, ovšem v tom hrálo významnou roli zatopené metro.
Spotřebitelské ceny jsou na více než dvojnásobku
Odhadovat dopředu, kam se vyšplhají letos, je zatím asi nesmysl. Jisté je, že půjde opět nejméně (!) o desítky miliard, ale lze se obávat, že spíš více. Alespoň podle komentářů jsou letošní povodně horší než ty minulé. A na rozdíl do dob tehdejších za mnohem horšího stavu veřejných financí.
Rozepisovat se o rozpočtových schodcích v letech těch dvou velkých povodní (bylo ještě pár menších) nemá moc smysl. V prvním případě šlo o 16 miliard, ve druhém o 46. Pro letošek je plánováno 252 miliard.
Podstatné ovšem je, že i v tom tragickém roce 1997 dosáhla přímá státní pomoc něco kolem pětiny škod. Jak je to možné? Že by všichni byli pojištění? Nebo je v tom stát nechal?
1997: stát uhradil něco přes polovinu
V první řadě jde o mírně zavádějící údaj, protože další prostředky šly z mimorozpočtových fondů a zdrojů. Celkem tak mělo být podle různých zdrojů uhrazeno něco pod polovinu. Další peníze šly z pojistných plnění.
Existuje-li dnes nějaký důvod pro optimismus, že v době napjatých financí to bude lepší, lze jej hledat v hospodaření měst, obcí a krajů. Jim patří velká část majetku, který utrpí škody. Tyto municipality jsou na tom lépe než stát. Loni územní rozpočty hospodařily s přebytkem více než 70 miliard. Samozřejmě ne všechny obce jsou na tom dobře. Ale jistá naděje v tom je.
Loni územní rozpočty hospodařily s přebytkem více než 70 miliard
Část vyčíslovaných škod také bývá nenahraditelná. Zvlášť když jde o krajinu, životní prostředí či umělecká díla. Bohužel, je to smutné, ale není pak na co hledat prostředky.
Stát bezpochyby nakonec také bude muset sáhnout do portmonky. Sice to půjde proti proklamovaným úsporám, ale v tomto případě půjde o obhajitelné výdaje. Nakonec, blíží se volby, a to i ty sněmovní.
Na rozdíl od 90. let také může dostat pomoc z Evropské unie, resp. evropských fondů obnovy. Asi nejsme takoví lobbysti jako Italové, k nimž to na obnovu po covidu teklo proudem, ale vynechat Českou republiku nepůjde (to bych se spíš bál o občany Maďarska).
Hlavní problém tak bude někde jinde. A sice u těch lidí, kteří utrpí obří škodu na svém vlastním majetku nebo zdraví. Kterým statik nařídí strhnout dům, nebo už to udělala voda. Kteří budou mít doma na dlouho vlhko a plísně. Anebo jim posttraumatický šok a podobné následky nedovolí dlouhodobě naplno pracovat.
Pokud nejsou tito lidé dobře pojištění, přičemž v záplavové zóně to mnohde ani dobře nejde, zpravidla na situaci nějak doplatí. A ne každý má možnost zvládnout rozdíl mezi škodou a tím, co mu stát, obec či pojišťovna dá, vlastními silami. Nejde přitom jen o poškozený majetek, ale hlavně o náklady na jeho nahrazení novým. U škod na zdraví v podstatě plnohodnotná kompenzace neexistuje. Nehledě na to, že se mnohdy či snad dokonce většinou špatně prokazují.
Částečně je to dáno systémem a nezájmem. Částečně tím, že prostě všechny aspekty nikdy pokrýt nelze. To je bohužel fakt.
Všechno ale platí jen pro případ, že nenastane ještě horší katastrofa. V Polsku v Paczkowě praskla propust přehrady a některé fotky vypadají snad ještě hůř než ty zdejší.
