Nesouvisí špatná kondice dětí i se stavem ekonomiky?
Snad každý týden čteme o špatné fyzické i psychické kondici našich dětí. Příčin je bezesporu dlouhá řada a možná ani všechny nevidíme.
Takže špatná zpráva na začátek – ani tento text neobjeví Ameriku. Leccos asi odborníci tuší. Obrovský rozmach moderních komunikačních nástrojů, jakými jsou hlavně mobilní telefony. Pohodlné přisátí se na sociální sítě a elektronické komunikační kanály. Má to minimálně dva, vlastně tři důsledky. Děti se méně hýbou. Také si zvykly komunikovat s jakýmisi deriváty. Na druhé straně jsou idealizovaní lidé a masky. Zvykají si tak na něco, co je moc nepřipraví na setkání s realitou.
Ten třetí důsledek je sporný, proto ta částice vlastně. Existují totiž výzkumy, které říkají, že přílišné sledování sociálních sítí, ale možná i pasivní zábavy vůbec, negativně ovlivňuje mozek. Zřejmě totiž vyvolává emise dopaminu, takže jsme na něm závislí jako na drogách. A podobně nás ovlivňuje.
Další příčinou je bezpochyby izolace během covidu. Sice o tom ještě občas někdo zkouší pochybovat, ale letité výzkumy ukazují, že sociální odloučení má rovněž vliv na mozek a psychickou odolnost. Navíc se řada lékařů shoduje v tom, že poškodilo dětem i jejich imunitu. Aby toho nebylo málo, řada dětí je z té doby vystrašených, že všichni umřeme a nebezpečí číhá všude.
Pak je tu ale spousta a spousta dalších možných otázek. Že rodiče nemají na své děti čas, se řešilo už v 80. letech. Ano, v tehdejší atmosféře malování šťastných zítřků přes růžové brýle se jako jedna z povolených kritik rozebíral i náš postoj k dětem.
Že rodiče nemají na své děti čas, se řešilo už v 80. letech
Ve společnosti bezpochyby máme vrstvu těch, pro které jsou děti na mobilu o.k. a nechápou, kde by měl být problém. Těm není pomoci.
Pak těch, pro které je na prvním místě kariéra. Těm by pomoci být mohlo, kdyby chtěli. Tedy vlastně jejich dětem. Ale v posledních několika letech přibývá lidí, kteří dřou na hranici únosnosti, aby prostě utáhli své životní náklady. Inflace za dva roky „udělala“ zhruba 30 procent. I to je strašně moc. Ale každý člověk má vlastní inflaci. Ten, kdo třeba vytápí velký dům má samozřejmě spotřební koš, který je na tom hůře.
V době rostoucích ekonomických tlaků také roste mezi lidmi agresivita. I na to jsou výzkumy a statistiky, sahající až někam do dob, kdy rostoucí ceny bavlny znamenaly vždy horší chování k otrokům a později svobodným, ale stále diskriminovaným černochům.
V době rostoucích ekonomických tlaků také roste agresivita
Energetická krize vyvolaná dosud nedokončenou, a hlavně zcela nezvládnutou transformací, tak už dnes dopadá na budoucí generace. Nejen přes to, že nevíme, čím, za kolik a zda vůbec budou jednou topit a svítit. A kde budou pracovat, pokud většina firem odejde z Evropy do příznivějších částí světa. Ale i tak, že už dnes zhoršuje podmínky, ve kterých se formují jejich duše a těla.
Mimochodem, nedávno skončila olympiáda. V médiích se diskutovalo, zda medailový účet Čechů je úspěchem či nikoliv. To je ale vrcholový sport. I v něm se asi do jisté míry odráží, jak fungují v Česku systémy. Že když už se někdo prosadí, jde většinou o individualitu. Což mimochodem platí léta.
Jinou věcí je, že na jedné straně můžete na venkově vidět krásná fotbalová hřiště (bezpochyby z dotace), na nichž nikdo nehraje. A vedle toho jsou oddíly, kde si drbou hlavu, jak profinancovat to nejdůležitější. O odměnách pro trenéry mládeže nemluvě. To je taky důsledek pokřiveného systému.
Až si jeden říká, čím méně by bylo systémů organizovaných seshora a přes peníze, tím by možná bylo lépe. Evropa jde ale opačným směrem a organizuje i přerozděluje jako hrom. Prvním jasným důsledkem bylo omezení práv za covidu. Druhým energetická krize, třetím je exodus firem. Děti to odnášejí jako lakmusový papírek. Jenže na rozdíl od toho papírku ho nevyhodíme a nekoupíme nový. Budeme se nad nimi rozčilovat nebo brečet. Na obojí bude pozdě.
