Mít dítě není úkol! Sankce pro bezdětné k vyšší porodnosti nepovedou
Vyšší odvody pro lidi bez dětí mají ekonomickou logiku. Spíše by se ale mělo ulevit rodičům. Každopádně vyšší porodnost ani jedno z toho nezajistí.
Je to spíš fikce, že tzv. husákovy děti jsou na světě díky propopulační ekonomické politice tehdejší vlády a strany. Demografové a sociologové to zpochybňují. V první řadě v 70. letech přišly do věku, kdy zpravidla člověk mívá potomky, silné poválečné ročníky. Zatímco různé výhody jako novomanželské půjčky existovaly už na konci let šedesátých a do konce totality, kdy porodnost naopak výrazně klesala.
Otázka zní, proč tedy podobný baby boom nezaznamenala i západní Evropa, která na tom byla z hlediska poválečných dětí podobně? Odpověď se nehledá snadno. Ale možná už se tam projevil jiný životní styl. Mnozí se už tehdy chtěli věnovat spíš kariéře, mít jen jedno dítě nebo žádné přestávalo být stigmatizující. Zatímco tady na východě to s těmi kariérami bylo… prostě jiné.
Tady někde jsme možná u jádra pudla, proč se dnes rodí tak málo dětí. Zkrátka se velké rodiny tak nějak nenosí. A vůbec mateřství a otcovství jsou spíš něco jako mimoděk záležitost. Nebo snad vídáte často články a posty o lidech, kteří vychovali šťastné děti? Já tedy vídám spíš profily úspěšných manažerek a podnikatelek.
Lidovecká snaha podpořit rodiče nižšími odvody na sociální pojištění má něco málo do sebe. Vychovat dítě je drahé. Postavit si třeba vlastní bydlení sice taky, ale z těch dětí má stát většinou prospěch, takže ti, kteří je mají, zaslouží určité úlevy. Mělo by to však být citlivé řešení. Zvyšování odvodů bezdětným zavání něčím jako trestem. A přitom jsou lidé, kteří děti prostě mít nemohou nebo se jim nedaří najít životního partnera.
Možná smysluplnější než sankce a bonifikace by byla možnost, aby děti část svých odvodů směřovaly místo státu právě rodičům. Šlo by o určitou výhodu ve stáří (jasně, ne každý se ho dožije, ale všechny systémy mají svá úskalí a nevýhody), a ne trestání. Navíc lidovecký návrh (odvody pro bezdětné nad 35 let zvýšit nad 9,1 %, se dvěma dětmi naopak snížit na 6,1 % a se třemi či více na 5,1 %) jakoby skrytě pracuje s tezí, že důchody jsou financovány sociálním pojištěním (takže, kdo nemá děti, měl by přispívat víc). Nejsou, jsou výdajem státního rozpočtu.
Sociologové, psychologové a kdo ví, kdo ještě, se léta dohadují, co vlastně lidi motivuje, aby děti měli. Jsou to nepopsané instinkty, které jsme zřejmě zdědili od svých prapředků? Je zajímavé, že zatímco v některých dotaznících se objevují tak přirozené věci jako láska a radost, v jiných zcela chybí. Naopak jsou tam věci typu „společenský status“. Inu, ve vědě (a nejen v ní) platí, že dostanete odpověď jen na to, na co se zeptáte. Takže žádný výzkum s uzavřenými otázkami nebude dokonalý, a dokonce může být zcela zavádějící.
Každopádně lidé přiváděli na svět potomky i za válek, za krizí… ano bylo jich třeba méně, ale to i proto, že muži bývali ve válkách. Stejně tak můžeme uvažovat o vlivu psychického stavu na schopnost otěhotnět a porodit. Vždyť ona populační, nebo chcete-li demografická, případně natalitní krize může odrážet mj. i fakt, že řadě párů se bez asistence (a někdy ani s ní) otěhotnět nepodaří. A že tento problém narůstá.
Ekonomické stimuly by na porodnost neměly mít větší než zanedbatelný vliv. Přivést na svět a vychovat děti není public private partnership project. A pokud ano, je to cesta k lidské tragédii. Stejně, jako když má někdo dítě, aby si udržel partnera, aby naplnil svůj již zmíněný společenský status, anebo dokonce – ano i to se v dotaznících objevuje – aby se někomu pomstil. Zkrátka, kdo necítí onen nepopsatelný, šťastný pocit, když obejme svoji (nebo dokonce i cizí) ratolest, neměl by být k ničemu nucen. V zájmu té ratolesti.
Přivést na svět a vychovat děti není PPP projekt
Jestli stát chce, aby se rodilo více dětí a nebyli jsme v budoucnu závislí na imigraci, měl by se snažit změnit atmosféru ve společnosti. Třeba, aby spokojený znamenalo víc než úspěšný, aby dobrý rodič byl ceněný víc než úspěšný manažer. Také, aby ubylo stresu, psychických poruch a diskomfortu, aby se zlepšilo celkové zdraví společnosti. Jenže na to může mít vláda jen omezený vliv. A je to také na déle než poslední rok a půl jednoho volebního období. Politici by mohli začít tím, že přestanou vytvářet atmosféru strachu a nenávisti. A zamezit průniku ideologií, které říkají, že na dětskou depresi je nejlepší si změnit pohlaví. V tom jsme naštěstí zatím docela konzervativní.
