Evropa řeší, jak přežít, zatímco u nás se bavíme bitvou o eurokomisaře
Z Německa utíkají velké firmy, Francie odmítá větrníky a soláry, manažeři píší, že takhle to dál nejde. V Česku se zatím bavíme bitvou o eurokomisaře.
Není nad to, když se dvě politické strany nebo dva tábory mezi sebou mydlí. Mimořádná schůze Poslanecké sněmovny, svolaná na základě neoficiální premisy, že Andrej Babiš je bezpečnostním rizikem pro stát. Hádky, osočování… ještě předtím spor dvou politických představitelek, zda jedna z nich je či není Maria Zacharovová české politiky. A naposledy bitva, kdo má právo nominovat eurokomisaře.
To máme rádi, o takových věcech se informuje leckdy i online, mluví se o nich v hospodě i na pracovišti. Za našimi hranicemi zatím probíhá úplně jiný boj. V souvislosti s blížícími se volbami do evropského parlamentu a chystanou obměnou Evropské komise se z mnoha míst ozývá bití na poplach. Ačkoliv výzvy a argumenty jsou různé, v jednom se volající shodnou: „Takhle už to dál nejde.“
Právě proto je ale bitva o eurokomisaře tentokrát mnohem důležitější než kdy předtím. Zatímco se pro obveselení čtenářstva, diváctva a posluchačstva vedou spory, zda má na tuto funkci hnutí STAN bianco šek (rozuměj, může vybrat, kdo jej obsadí), diskuse by měla být spíš o tom, jaké postoje možný český zástupce vyznává.
bitva o eurokomisaře je tentokrát mnohem důležitější než kdy předtím
Sám eurokomisař nijak velké pravomoci nemá. Kromě toho, že pod něj spadá příslušné generální ředitelství. Ovšem komise jako celek má pravomoci obrovské. Kromě například dohlížení nad dodržováním evropského práva je to především zákonodárná iniciativa. Kterou na úrovni unie nemá nikdo jiný. Samozřejmě, v parlamentu se může leccos změnit a třeba v případě normy Euro 7 se změnilo. Ale pořád má EK bílé figury pro první tah a obrovský aparát, který pro ni zpracovává návrhy i argumenty.
Zatímco málokdo by asi dokázal vyjmenovat dosavadní české eurokomisaře, jméno šéfky komise Ursuly von der Leyenové zná zřejmě mnohem víc lidí než jména jejích předchůdců. Asi proto, že málokdy evropská nařízení vstupovala do našich životů tak intenzivně jako v posledních letech. Ale také možná proto, že se stala jakousi ikonou moci. Spousta lidí si asi myslí, že stojí na vrcholu kontinentálního mocenského žebříčku. A i když na něm fakticky nestojí nikdo, leckdy se zdá, že tato představa není daleko od pravdy.
Například uznávaný server Politico si před časem položil otázku, zda někdo dokáže tuto dámu zastavit. Mnohým prý na ní vadí povýšenost a sólistické chování. Teď si navíc Úřad evropského veřejného žalobce převzal její kauzu s vakcínami. Asi nelze čekat, že z něj něco vypadne přes noc, ale je to přece jen věc závažná.
Přesto všechno se v Evropě tak nějak očekává, že Ursula von der Leyenová svou pozici obhájí i po letošních volbách do europarlamentu i po plánované obměně EK. To vše ve chvíli, kdy právě k této změně mnozí průmyslníci upínají svoji naději, že Evropa otočí kormidlem od ideologie k pragmatismu. Různých provolání se objevila řada. Asi nejvýraznější je dopis šéfa Renaultu, který sice volá po těsné spolupráci, ale nechce dál regulaci ve stylu: „udělejte tohle a takhle.“ Francie zase oznámila, že půjde v energetice cestou jádra a nebude sázet na vítr ani soláry. Němečtí ekonomové říkají, že tamní ekonomika na tom bude letos hůř, než se čekalo, a některé velké firmy svou mateřskou zemi opouštějí.
Zkrátka po létech ideologických klišé a poplácávání se po ramenou už zaznívá, že je zle a že za tím je z velké části nesmyslná regulace jdoucí z úrovně Evropské unie. V této chvíli bychom se měli bavit o tom, kdo jsou potenciální kandidáti na eurokomisaře za Česko, jaké mají názory a s čím by kdo do komise šel.
Kdyby se k tomu stavěla pětikoalice trochu chytře, mohla by například ohrát, že Česko pod jejím vedením stálo téměř od začátku u změkčení Eura 7 a že bývalý premiér může dnes nadávat, ale jemu se nic takového nepovedlo. Mohla by se vymezit vůči věcem, které tolik lidí štve. Jenže místo toho se dohaduje, kdo má právo tam poslat svého koně. Je to takové typicky české.
