ECB to nechce vidět, komise bojkotuje návrat k rovnováze
Už jsme se omluvili předem – nelze se tomu vyhnout. Inflace v eurozóně dosáhla 3,4 %, nejvýše od krizového roku 2008. Index cen průmyslových výrobců v SRN vysoko překonal ten český (9,9 %), když jej statistici vypočetli na 14,2 procenta. „Je to nejvíce od roku 1974, kdy ale trhy dusila ropná krize,“ připomíná Vladimír Pikora, hlavní ekonom poradenské společnosti Next Finance. „I tentokrát jsou na vině hlavně energie s růstem cen skoro o 33 procent. Konkrétně u zemního plynu to bylo 58,9 procenta.“
Evropská centrální banka (ECB), najmě její prezidentka Christine Lagardeová, ale dál přesvědčuje sama sebe a unijní politiky, že se tak moc neděje, že to nějak přejde, že na konci roku bude inflace 2,2 procenta a že banka nadále úspěšně cílí ke svému limitu 2% míry inflace hned v roce příštím.
Snaha přesvědčit severozápadní země eurozóny, že všechno je v pohodě a pod kontrolou, ve snaze ochránit eurozónní Jih, je už nadmíru okatá. ECB prostě úrokové sazby nezvýší a program výkupu vadných obligací, tzv. program kvantitativního uvolňování, neomezí.
Situace ve světové ekonomice přitom nenasvědčuje téměř ničemu, v co Lagardeová věří. Že se „najde“ dost energetických surovin a zdrojů, že se rozhýbají dodavatelské řetězce, že „začne být“ dost oceli, dřeva, kontejnerů a řidičů, atd…
Strašidelné je, že je v tom podporována Evropskou komisí, která chce „aktualizovat rozpočtová a dluhová pravidla bloku, jež řada zemí není schopna plnit“. Hle, komise tedy přiznává bezmocnost některých členských zemí eurozóny nastolit rozpočtovou disciplínu a vymanit se z deficitního financování svých závazků. Tady ale pozitiva končí. Pravidla o ročních rozpočtových deficitech a o celkovém zadlužení do 60 % HDP v době pandemie covid-19 Evropská komise pozastavila. Ve skutečnosti už předtím byly hóóódně přimhouřená. Návrat k pravidlům, který byl ohlášen na rok 2023, by ale ráda uvodila jejich změkčením. Například by se do dluhů nepočítaly investice do klimaticky šetrných projektů. Ještě před několika lety podobnou výjimku měly výdaje na důchodové reformy. Co se tím ale chce teď říci? Že když se dluh nabarví na zeleno, nebude se splácet a nebude inflace? Aktuální snaha EK v kontextu vypadá jako sabotáž proti snahám nastavit ekonomickou rovnováhu.
Jestli EU po odchodu Velké Británie toužila po zpevnění svazku zbývajících 28 členských států, tak nyní pracuje na pravém opaku. Proti zmírňování dluhových a rozpočtových pravidel se postavila celkem vlivná skupina států, kam patří mj. Nizozemsko, Rakousko, skandinávské země i Česko. Německo, které je současnou politikou Evropské komise a ECB postiženo asi nejvíce, zatím explicitně citováno není. Ale prezident německé centrální banky Jens Wiedmann, člen Rady guvernérů ECB, se rozhodl ke konci roku odstoupit z funkce. Oficiálně s osobních důvodů.
Můžeme také připomenout roztržku mezi EK a Polskem a Maďarskem. Nebo tlak skupiny zemí vedených Francií, s naší účastí, na „otaxování“ jaderné energetiky coby klimaticky šetrné.
Nastanou půtky a různice. Nejbližší se schylují kolem daňových úlev na energii a snížení nebo zrušení podpory na OZE pro snížení cen elektřiny a plynu. Kde a jak to skončí, tedy nejen dohady o zmírňování růstu cen energie, ale celková soudržnost EU, začne být možná dost napínavé.
