Češi už v kostele asi nesmeknou
Letošní Vánoce poznamenala nebývalá tragédie jen pro někoho. Chování některých lidí nás stále víc vzdaluje od toho, co si myslíme, že jsme.
Že Vánoce jsou už dávno především svátky konzumu, o tom snad není třeba diskutovat. Obchodníci k nim vzhlížejí s nadějí, obchody se svojí výzdobou tváří, že jsme v Americe, a leckdo nám nabízí zaručeně pravé, tradiční české speciality, které k nám přišly třeba z Balkánu jako trdelník od Tatarů.
Přesto se pořád ještě najdou lidé, kteří o svátcích navštěvují příbuzné, zajdou pro Betlémské světlo, rozkrojí jablko nebo se jinak přihlásí k tomu, že o Vánocích se prostě chováme trochu jinak. Možná je v tom staromilská láska k tradicím. Možná také potřeba aspoň někdy se v té naší hektické době zastavit a dát průchod určitému zamyšlení se, vnitřnímu úklidu, sebepřesahu, snad i rozjímání.
Nejen, že se takový přístup vytrácí, ale vytrácí se i respekt k němu. Nastupuje užívání tradicí jako pouťové atrakce. Podobný pocit mě přepadl při tradiční štědrodenní návštěvě Baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Nejdřív mě zarazilo množství lidí, kteří do ní vešli s pokrývkou na hlavě. Co hůř, mnozí s čepicemi à la Santa Claus. Zatímco jedni se tiše modlili, někteří nepochybně i za oběti tragédie na Filozofické fakultě, jiní je rušili svým hurónským smíchem nebo zvuky z mobilu. Přece návštěva kostela není důvod, pozastavit svou závislost a ušetřit ostatní poslechu inteligentních projevů typu: „V dnešním videu vám ukážu, jak sedím. Stojím, stojím a hele teď jsem si sedla. Tak čáůůůů zase příště.“
Tradice se užívají jako pouťová atrakce
Nejde až tak o ty tradice. Pokud ztratí význam, nechť se třeba i přežijí a zaniknou. Vždyť komu dnes chybí bezohledné štvaní lišek či obětování zvířat. Když ale k někomu přijdu domů, respektuji jeho zvyklosti a pravidla. Od zouvání až po to, kam vlezu a kam ne, nebo jak hlasitě budu mluvit. To není otázka tradic a už vůbec ne vztahu k náboženství. To je jen otázka respektu. Když mi to nevyhovuje, prostě jdu pryč.
Ne, prostě ne. My si ty Vánoce užijeme, jak se nám zlíbí, a třeba i rachejtli na auto vám hodíme. A s tou vaší kontemplací se neschováte. My jsme trendy, nám doba přeje, a tak si s vámi vytřeme… a ještě se vám vysmějeme.
Když ale k někomu přijdu domů, respektuji jeho zvyklosti
V takové atmosféře se pak těžko divit, když na sociálních sítích mnozí tragédii zneužijí pro své cíle a hlásání svých postojů. Ani tady nechci opakovat ty zrůdné výplody nešťastných osob, mnohdy chudých duchem. U jednoho skandálu se ale stojí za to zastavit.
Obrovská vlnka kritiky se sesypala na poslance za ANO Aleše Juchelku, který na X napsal: „Mimo jiné i toto je důvod, proč jsem v červnu navrhoval ve sněmovně zvýšenou právní ochranu pedagogů. Ministři a vládní poslanci tenkrát můj bod odmítli. Pamatujete si na to?“ Převzali jsme to z médií, protože následně svůj tweet, nebo jak se tomu teď má říkat, smazal. Prý ho totiž spojil s jiným útokem, a sice nožem na zaměstnance školy v Třebíči. Server Parlamentnilisty.cz si to před mazáním naskenoval a vzal Juchelku proti všem, kteří na něj – po tragické střelbě zcela pochopitelně – zaútočili, v ochranu. Prý to tak časově opravdu odpovídalo.
Jenže – ať už ten útok byl čímkoliv motivován a dílem okamžiku či připravován, myslíte, že by si útočník předem studoval právní úpravu ochrany pedagoga? Asi těžko. Jen naštěstí nebyl dokonán a nepadla při něm žádná oběť, natož pak takový počet jako v Praze. Ale každou příležitost je třeba využít k útoku na oponenty. To je také symbol doby.
Snad to s námi ještě není tak zlé, když na pietní místa přišlo tolik lidí zapálit svíčku a nemálo jich přispělo na účty pro pozůstalé po obětích. Sice v době, kdy jsem měl možnost schody před fakultou navštívit, tam většina lidí jen svíčku položila a odešla. I tak zaplať za to. Konec konců, jde o velmi frekventované místo a kumulace osob by tam mohla být vzhledem k intenzivní dopravě i nebezpečná.
Vidět ale byli i lidé s dojetím a slzami ve tvářích. Proč tu není jejich fotografie? To je právě otázka respektu. K soukromí, intimitě, pocitům… ke zvířatům, které jejich majitelé na Silvestra krmí uklidňujícími léky, nebo drží za uzdu, riskujíce vlastní zranění. K dětem, kteří si myslí, že čert je skutečný a bojí se ho až na hranici traumatu, zatímco křupani se dobře baví. K obětem, na jejichž adresu určitě dřív či později vzniknou karikatury a vtipy, stejně jako tomu bylo po 11. září 2001. Komentované žvásty o svobodě, podobně, jako když někdo obhahuje své právo ubližovat ostatním. A pak se podřídí jakémukoliv diktátu, který jde ruku v ruce s mainstreamem.
Když jsem v roce 1990 provázel po Praze ruské studenty a v restauraci U dvou slunců nám odmítli uvolnit rezervovaná místa, řekl mi jejich pedagog: „Jste nesmírně kultivovaný národ. U nás už bychom se prali.“
To už je dávno. Až se zase někdo bude vyvyšovat na jiné kultury, že jde o nekulturní barbary, kteří k nám jako hostitelům nemají žádný respekt, možná přijde čas na otázku: a nejsme na tom stejně? Nepřibližujeme se jim a neukazujeme jim, že absence respektu je nám vlastní?
