Holanďani poslali vzkaz, který ale v Bruselu asi nepochopí
Nizozemské volby otřásají Evropou. Protože v nich vyhrál odpůrce unie. Evropská média se děsí, co bude. A co takhle změnit unijní politiku?
Geert Wilders a jeho strana označovaná za krajně pravicovou se stala jasný vítězem nizozemských voleb. Ale ouha, podobně jako tomu bývá u nás, vítěz samozřejmě nemá většinu a bude muset hledat koaliční partnery. Konkrétně strana PVV získala 37 křesel ze 150. Na druhém místě 25 míst obdržela koalice socialistických a zelených stran bývalého eurokomisaře Franse Timmermanse, který je pravým opakem vítěze. Přesto některé středové a pravicové strany už naznačily, že by do koalice možná šly.
Wilders je nejen protiislámský (v minulosti byl dokonce odsouzen za výroky proti Maročanům), ale také dlouho volal po referendu o vystoupení Nizozemska z Evropské unie. Nyní se podle prvních komentářů zdá, že z tohoto požadavku by mohl ustoupit výměnu za to, že se mu do premiérského křesla opravdu podaří usednout.
Pročítá-li se člověk některými zprávami z minulosti o jeho projevech a názorech, nepůsobí to zrovna vesele. Přesto i u nás má z jeho úspěchu velká část lidí stejnou radost, jako když na Slovensku vyhrál Robert Fico. Připomínají se mi v této souvislosti slova psychologa Alberta Kšiňana, který napsal, že Donald Trump nevyhrál proto, že je pro své voliče nejlepší, ale protože je nejhorší. „Volíme toho (nej)horšího kandidáta, protože jeho zvolení dá do pohybu společenskou transformaci,“ napsal na webu Psychologie.cz.
Prostě nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, i kdyby to byla sebevětší hrůza. Wilders nezískal většinu a nereprezentuje veškeré obyvatele Nizozemska. Jeho úspěch ale navazuje na vítězství Roberta Fica na Slovensku, loňský výsledek voleb v Itálii a předloňský ve Švédsku. A jak napsala mnohá evropská média, lze očekávat, že v dalších evropských zemí dopadnou volby podobně.
Ačkoliv současný vítěz nám asi moc vonět nebude, podívejme se, co nabídla předchozí vláda? Nucenou likvidaci části zemědělství ve jménu záchrany klimatu a v naprostém rozporu s tím letité neřešení obřích škod na majetku i zdraví z těžby plynu. K tomu ještě brutální potlačování demonstrací, jaké jsme si mysleli, že v Evropě už nikdy neuvidíme. A to se bývalý premiér Mark Rutte označuje jako liberál.
To se to pak velmi jednoduše reprezentantům slovenského SMERu křičí o liberálním fašismu, přestože jde o naprostý protimluv. Ale co, když mocenské elity zklamou, přichází čas pro pouťové vyvolávače. Jak kdysi jiného slovenského premiéra Vladimíra Mečiara označil Ladislav Smoljak.
Wildersův úspěch je důsledkem naprostého selhání současného politického establishmentu nejen v Evropské unii ale i na úrovni řady států. A tak v Německu může sílit AfD, o které jsme tady psali už tolikrát. U nás SPD a tak dál a tak dál. Výjimkou jsou Poláci, kteří sundali z čela státu skupinu s diktátorskými sklony, i když, upřímně, taky s řadou velmi racionálních nápadů.
Ideálním řešením by bylo, kdyby se mocenské skupiny stojící za současnými vládními stranami a většinou v evropských strukturách chytily za nos a začaly něco dělat směrem ke změně. Jenže to je právě to, co se moc očekávat nedá. I když v Německu nějaké náznaky vidíme.
Tak jako obyčejný Newtonův zákon nám říká, že současné volby Nizozemsku, na Slovensku a předtím v Itálii jsou prostou reakcí na předchozí akce, psychologie říká, že lidi většinou své názory a postoje nemění, pokud je k tomu něco nepřinutí. Jenže to by politici nesměli žít uzavření ve svých slonovinových věžích. Museli by poslechnout Wericha s Voskovcem, když zpívali: „vem hadry a jdi mezi lid.“ Tolik optimismu ale není na místě.
Přitom za velkou částí problémů není nic než nezvládnutý marketing. Covid ukázal, jak se lidi dokáží přizpůsobit, poslechnout a omezit, když se pořádně vystraší. Ovšem pokud jde o imigraci, klima, ESG apod., slyšíme jen prázdné projevy, nápadně připomínající to, na co jsme byli zvyklí před rokem 1989. A k tomu úchvatné úsměvy Ursuly & spol. Na čemž nezmění nic ani to, že jí slouží ke cti, jak rychle se vydala do Izraele. Na rozdíl od jiných.
Kéž by se ta změna odehrála bez toho, aby do vládní křesel musely zasednout podobné kreatury, jaké tam dnes vidíme u našich východních sousedů. Ale to se asi neodehraje. Pokud se Wilders a po něm podobní skutečně stanou premiéry, může to z velké části ohrozit schopnosti EU rozhodovat. Vždyť i ve Francii se tak nějak čeká, že tentokrát už by to Marine Le Pen mohlo vyjít.
A pak budeme mít obrovský mocný aparát úředníků, orgány z neskutečnou rozhodovací pravomocí a nad tím vším jakýsi neprůstřelný, ale zároveň naprosto neakční rosol. A v téhle situaci nás ještě někdo chce lákat do eurozóny.
