Vysoká ziskovost podniků není důvod, proč by měly růst mzdy
Mzdy jsou nízké, ziskovost podniků vysoká, dokonce často příliš vysoká. Firmy by měly více dopřávat svým zaměstnancům a méně svým majitelům, zvláště, jsou-li to majitelé zahraniční. Takové se nesou hlasy napříč naší vlastí, i podélně. Skutečnost je taková, že na vysoké inflaci mají šanci vydělávat skutečně spíše firmy. Mnohé z nich se řadí mezi tzv. tvůrce inflace (včetně státu), zatímco zaměstnanci jsou téměř čistí příjemci inflace. Jejich příjmy na růst cenové hladiny reagují až jako mezi posledními a nedostatečně.
Jsou k tomu vychováváni politiky a Českou národní bankou. Že kdyby jim platy rostly rychleji, podpoří to inflaci a ekonomika se dostane do inflační spirály: vyšší příjmy urychlí růst cen a už to jede. Méně se dnes připomíná mantra počátku tohoto století, že by růst mezd měl nanejvýše kopírovat růst produktivity práce. S určitou tolerancí na přesnost a s dovolením určitého zjednodušení jej můžeme interpretovat i jako růst přidané hodnoty nebo růst hrubého domácího produktu.
Z tohoto pohledu už nynější růst mezd a platů není nikterak ospravedlnitelný. Ve 2. čtvrtletí 2023 vzrostla průměrná hrubá měsíční nominální mzda proti stejnému období předchozího roku o 7,7 %, hlásí Český statistický úřad. Je to sice méně než inflace. Ale je to také méně, než růst produktivity práce.
A dalším důležitým ukazatelem je kupní síla. Tedy to, co si za vydělané peníze můžeme pořídit. Reálně, po odečtení inflace, mzdy klesly o 3,1 procenta. Takže i za zvýšené mzdy si můžeme pořídit o 3,1 % méně věcí a služeb. Pokud se letos vyplní předpovědi ohledně vývoje inflace a nárůstu platů, budou Češi na konci letošního roku co do kupní síly na úrovni roku 2017, tedy stále ještě hluboko pod úrovní předcovidového roku 2019. Zkusme to propočítat zpětně, abychom věděli, jak jsme od pádu komunismu pokročili a zda se máme hůře či lépe. Kupní síla v roce 2023 je na úrovni 125 % roku 2010, kdy byla na úrovni 145 % roku 1989. Z toho by vyplývalo, že aktuální kupní síla obyvatel je v průměru na 180 procentech roku 1989.
Ale jak jsme na tom s tou produktivitou? V období 1987 až 1997 se hrubý domácí produkt (HDP) zvýšil z 0,5 na 1,8 bilionu korun (nominálně), tedy zhruba trojnásobně. Podobně rostly také mzdy. Do roku 2007 stoupl HDP na 3,6 bilionu korun, tedy na dvojnásobek proti roku 1997, opět tomu odpovídal i růst mezd. Za dalších 10 let ovšem HDP stoupl o 40 % (na 7 ze 3,6 bilionu korun), průměrná hrubá mzda se zvýšila o polovinu, přibližně z 20 tisíc na 30 tisíc korun. A jízda z kopce pokračovala. Mezi roky 2017 a 2023 se HDP zvýšil z 5 na 6 bilionu korun, tedy asi o 20 procent, průměrná hrubá mzda ale stoupla o 40 procent. Tady někde byly položeny základy současné inflace. Ruku k dílu přiložila i vláda, která zvyšovala státní výdaje vysoko nad tempo růstu HDP. O produktivitě státní práce se jen tu a tam něco hlesne v souvislosti s digitalizací. Namísto úspor stát zvyšuje své příjmy.
Vraťme se do reálných čísel očištěných o inflaci. Tam hrubá měsíční mzda klesá. Od roku 2019 zhruba o 25 procent. Ač je to asi velmi nepříjemné, můžeme se na věc dívat tak, že se mzdy dostávají do rovnováhy s vytvořenou přidanou hodnotou, respektive s nerůstem HDP.
Což ovšem neomlouvá řadu podivuhodných mzdových opatření, například ve státní sektoru, kde existují snahy o omezení či zmrazení platů. Ve školství, zdravotnictví, státních službách, vnitřní i vnější obraně státu se produktivita měří jen velmi nesnadno, pokud to vůbec lze. Zde se zaměňuje produktivita práce s intenzitou práce. To znamená: když na montážní lince nahradíte deset dělníků třemi roboty a necháte tam dva lidi na obsluhu, zvýší se produktivita. Když k deseti dělníkům přidáte dva a zrychlíte chod pásu, zvýší se intenzita. Tak se učitelům mají zvýšit úvazky a doktorům přesčasy. Produktivitu s intenzitou si politici pletou často a rádi.
Takže ještě jeden oblíbený fejk: podniky se zahraniční majetkovou účastí zneužívají tuzemské firmy a přidaná hodnota v jejich tuzemských pobočkách je maličkatá. Nikoliv. V roce 2017 tvořily podniky pod zahraniční kontrolou pouze 1,5 % všech podniků sídlících na území České republiky, jejich význam je pro naši ekonomiku ale zásadní. Podle statistiky vnitřních zahraničních afialcí (IFATS) se podílely téměř 43 procenty na celkové přidané hodnotě. Produktivita práce v těchto firmách měřená přidanou hodnotou na jednoho pracovníka byla zhruba dvakrát vyšší, než v podnicích českých. V roce 2017 vytvořila jedna osoba pracující v zahraničním podniku přidanou hodnotu 1,11 mil. Kč, zatímco v podniku kontrolovaném českým subjektem to bylo pouze 578 tisíc korun.
Klesající životní úroveň české střední třídy, tedy zaměstnanců a dalších lidí ekonomicky aktivních, je velice vážný problém. Jeho příčina ale tkví hlouběji, než jen v aktuální výši nominálních mezd. Což ale nemění nic na tom, že vysoká inflace je zlo a že pokles kupní síly obyvatelstva je špatně. Je v pořádku, že zaměstnanci a jejich odborové organizace chtějí tento vývoj zastavit či obrátit. Podnikoví ředitelé a vládní ministři by pak měli udělat vše pro to, aby rostla produktivita práce a aby si přitom nepletli holínky a hodinky.
