Škrt sem, škrt tam, nám už je to všechno jedno
Věda, výzkum a vývoj byly vždy v podezření, že se přes něj financují ptákoviny a zašívárny. Jenže zároveň jsou cestou k rozvoji.
Máloco vyvolalo v druhém balíčku úsporných opatření takový rozruch jako záměr ministra financí Zbyňka Stanjury zkrátit peníze na vědu a výzkum o zhruba 10 procent. Zatím nejsou jasné detaily, ale podle kusých zpráv se to má týkat jak Akademie věd, tak Grantové agentury i vysokých škol. Ty musejí výzkum provádět povinně a peněz na něj nemají nazbyt.
Škrty v této oblasti přitom nemají přijít poprvé. Už při přípravě rozpočtu na rok 2022 se tímto směrem vydala tehdejší ministryně Alena Schillerová. Není divu. Politicky nejcitlivější je sahat na takzvané sociální transfery. Jestli něco vládě voliči spočítají, tak omezení valorizace penzí. Hned za nimi jdou mzdy v rozpočtové sféře. A pak dotace a zakázky pro velké firmy.
Výzkum a vývoj jsou pro většinu obyvatelstva něčím tak abstraktním, že se jim to spojí s realitou snad jen, když odejde vědec, který stál za vývojem bezpočtu nových léků. Jako při úmrtí Antonína Holého. Nebo když si připomenou vynálezce měkkých kontaktních čoček Otto Wichterleho. To jsme najednou na své češství hrdí.
Jinak ale mnozí považují vědu za něco nadbytečného, pokud z toho rovnou nekouká přínos pro to, co člověka trápí. Jenže za každým takovým přínosem je bezpočet pokusů, výzkumů a experimentů, o nichž se nepíše.
mnozí považují vědu za něco nadbytečného
V diskusích, zvláště na Twitteru, se pak objevují názory typu: „Pokud to k něčemu je, tak ať to platí průmysl.“ Jenže to se týká výzkumu aplikovaného. Tedy toho, který už vede k využití v praxi. Ten základní, na nějž aplikovaný navazuje, probíhá převážně na školách, v Akademii věd a resortních ústavech. Mnohdy z něj přitom vyjdou i praktické výsledky. Nedávno například kloubní náhrady na míru, nebo chytrá komunikace mezi auty.
Na druhou stranu si pamatuji, jak jsem se před léty (opravdu již mnoha) prohrabával hodnocením projektů, na nichž dostávaly různé subjekty granty od státu, a sem tam jsem se opravdu nemohl ubránit pocitu, že zkoumání subdialektu dialektu je už fakt asi na hraně zájmové činnosti.
Takže kde je ta správná míra podpory? Delší čas se české výdaje na vědu a výzkum (správně spíš výzkum, vývoj a inovace) pohybují okolo 2 procent HDP. Což se úplně nevymyká evropskému průměru. Navíc je samozřejmě otázkou, nakolik jsou tato čísla srovnatelná, protože nezahrnují třeba základní mzdy vysokoškolských pedagogů.
Jiná věc je, že výdaje na výzkum celosvětově rostou, přičemž drtivou měrou se na tom podílejí dvě země – USA a Čína. Tedy dva státy, které soupeří o postavení světového ekonomického a dnes už i politického hegemona. Je zjevné, že vedle podpory domácí poptávky, ekonomické diplomacie a hospodářské politiky považují právě vývoj za klíč k dalšímu růstu.
(Jen tak mimochodem, v USA se teď diskutuje, zda omezení vývoje umělé inteligence kvůli jejím rizikům nebude znamenat, že Čína v tomto ohledu ostatnímu světu uteče. Prostě vývoj je klíčový.)
Ve výzkumu by se mělo škrtat až na posledním místě
A pak je tu ještě otázka, zda škrty jsou tou správnou cestou k zefektivnění. Na začátku 90. let za vlády Václava Klause přišla Akademie věd o velkou část státních peněz. Šlo to ruku v ruce s povídáním, že věda se musí financovat jinak. Že je třeba vytvořit podmínky pro přechod základního výzkumu na vysoké školy a také vznikla Grantová agentura. Jenže to všechno přišlo až následně. Nejdřív přišly škrty. Odneslo to pár ústavů, mezi nimi například jeden, který se jako jediné pracoviště u nás zabýval optickými vlákny. Tedy materiálem budoucnosti.
Škrty směřující do vědy a výzkumu veřejnost vždy skousne skoro bez problémů. Na rozdíl od jiných. Avšak chce-li se země někam posouvat, k vyšší vzdělanosti, výrobám s vyšší přidanou hodnotou a lepším životům, měly by být vždy až na posledním místě.
