Smutné výročí války ukazuje na únavu a změnu postojů
Přesně rok po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu OSN znovu vyzvala Rusy k jejímu opuštění. Pro ale bylo méně zemí než dřív. Pod pláštíkem jednoty se i v Evropě skrývají spory a víc Čechů asi podporuje Ukrajinu než Ukrajince.
„Nejhorší je, že si zvykneš, a pak ti to nepřijde skvělý, ale normální,“ řekl mi kamarád, když si před léty prohlížel můj nově zrekonstruovaný byt. Bohužel to platí i o věcech negativních, ba hrozných. Nějak prapodivně jsme si od jara 2020 zvykli žít ve světě plném zákazů a výhrůžek. Zvykli jsme si, že se někde válčí. Ovšem pod povrchem v nás pořád probíhají nějaké adaptační mechanismy, o nichž mnohdy nemáme ani ponětí.
Zvykneš si…
„Zvykneš si,“ dopověděl s pokrčením ramen jiný kamarád, záchranář, když jsem se ptal, jaké to je jezdit k nehodám s mrtvými a těžce zraněnými lidmi. Zvykli jsme si na válku za humny. Už jí možná vidíme méně přes mrtvé, přes vyděšené nebo i zraněné děti, přes pozůstalé po obětech. A víc přes důsledky pro naše životy. Pro naše peníze, ale i přeplněné třídy, kde děti nechápou podivné chování svých nových ukrajinských spolužáků. Chování z jiného kraje, ale také chování odrážející možná jejich nezáviděníhodné zkušenosti.
Jak totiž kdysi řekl Viktor Frankl, psychiatr, jenž přežil koncentrační tábor: „Abnormální reakcí na abnormální situaci je normální chování.“ Takže nechtějme, aby se chovali normálně. Protože to, co přijde důležité nám, je pro ně asi okrajové.
„Abnormální reakcí na abnormální situaci je normální chování.“
Viktor Frankl
Je ovšem otázkou, zda je normální, jestliže stále více lidí věří, že za problémy českého státního rozpočtu může podpora Ukrajiny. Několik let po sobě máme schodky ve stovkách miliard a pomoc se podle oficiálních statistiky počítá v desítkách.
Je normální, že stále častěji slýcháme věty typu „a na Ukrajince je peněz dost“ nebo „můžou si za to sami, náckové?“ Je to způsob vyrovnávání se vlastní nepříjemnou situací, která by se ale ukončením podpory nijak nezlepšila. Naopak, pokud by Ukrajina padla, je legitimní otázkou, zda bychom neměli ruskou armádu za chvíli třeba před Bratislavou.
Asi ne, protože i slepec musí vidět, že by to bylo příliš velké sousto. Ovšem před rokem byla tato alternativa na stole a Putin se k ní napřímo i prostřednictvím různých Medvěděvů, Lavrovů a dalších otevřeně hlásil.
Podle televizních zpráv to vypadá, že jednota protiruské koalice je obrovská. A nějaký ten Orbán na tom nic nezmění. Vždyť i počet zemí, jež byly proti rezoluci OSN stoupl jen o dvě – Nakaraguu a Mali. Ale dalších 32 se zdrželo. Z evropského hlediska je horší, že protiukrajinské nálady bují leckde, z odmítání pomoci se stávají politické programy a třeba na Slovensku dnes nejedna síla volá po vystoupení z NATO. A nejde o marginální mimoparlamentní strany. I u nás se už objevují v průzkumech nad pětiprocentní hranicí.
protiukrajinské nálady bují… na Slovensku nejedna síla volá po vystoupení z NATO
V Bruselu a Berlíně se aspoň navenek tváří, že o tom nic nevědí. A jedou si dál centralizaci moci v unii. Místo aby trochu povolili opratě, ještě je mají v plánu utahovat. Německý kancléř se k tomu před časem znovu přihlásil zcela otevřeně.
Na začátku i Scholz váhal
A ještě na jednu věc by se nemělo zapomínat. Že na začátku nejeden politik s podporou Ukrajiny váhal. Není bez podivu, že prohlášení bývalého britského premiéra Borise Johnsona, že právě Olaf Scholz váhal a hovořil o tom, že když už by měla Ukrajina padnout, bylo by nejlepší, aby se tak stalo rychle (argumentuje přitom ekonomickými důsledky), zůstalo bez odezvy. Což zní jako souhlas. Podobně jako dřívější prohlášení jiného ještě mnohem kontroverzního politika Jarosława Kaczyńskeho, že evropská politická scéna je silně zkorumpovaná Ruskem. Asi na to něco bude.
Každopádně nakonec Evropa a USA Ukrajinu podpořily. Zda dostatečně, to se teprve ukáže. Rusko odmítá jednat o míru, pokud nedostane aspoň něco územních zisků a politických cílů. Ukrajina to odmítá, protože s tím, kdo vraždí civilisty, se o postoupení území nejedná.
Jenže ke kdysi ojedinělým hlasům třeba Henryho Kissingera, aby se o části okupovaných území rozhodlo v referendu (či ještě dříve, aby zůstala Rusku) se pomalu připojují další. Zkrátka válka všechny vyčerpává a mnozí by rádi i s ohledem na oběti raději viděli mír za téměř každou cenu.
Tím spíš, že v některých zemích začínají sílit tendence proti oficiální doktríně místních vlád. Nakonec z toho všechno může Zelenskyj (a spol.) vyjít jako spolupachatel. Zvlášť, když se ukazuje korupce v ukrajinské armádě a když asi dřív či později vyjdou na světlo světa nějaké důkazy, že si v separatistických republikách před válkou taky nepočínala v rukavičkách.
Snad se to vše nepřelije v nekonečný konflikt, jako v případě Izraele a Palestiny. Kde oběťmi budou v první řadě ti Ukrajinci, které nechrání mnohamilionový kapitál, ve druhé Rusové a ve třetí Evropané. Snad. Zatím ten počet obětí jen narůstá.
Dovolím si ještě jednou citovat Viktora Frankla: „Člověk je připraven a ochoten přijmout jakékoliv utrpení, jakmile a dokud je schopen v něm vidět nějaký smysl.“ Právě ten smysl ve vleklých konfliktech ti unavení a zničení mnohdy začínají postrádat.
