Krácení důchodů je nemrav, ale lze se na tom domluvit
Zkrácení valorizace důchodů, jak ji zvažuje vláda za podpory odborníků z NERV, je nepěkná skopičina. Jde o to, že by příští valorizace důchodů neměly kompenzovat celých zhruba 10 % letos očekávané míry inflace, ale pouze necelá 4 procenta. Že prý stát na to nemá, šetřit se musí.
Šetřit jistě ano. Ale za cenu porušení společenské smlouvy, která stanovuje, že důchodci za svou celoživotní službu a celoživotní odvody státu nebudou kráceni na svém základním a nevelkém životním standardu, který se dnes pohybuje kolem 40 % průměrné hrubé mzdy.
První otázka musí formulovat, zda jde o jednorázovou úpravu této smlouvy z důvodu „náhlého a nečekaného“ růstu míry inflace, nebo zda půjde o jednostrannou výpověď. Nebo-li, zda nový obmýšlený vzorec inflační doložky je jen protentokrát, nebo nafurt. Jelikož se jedná o změnu příslušného zákona, hrozí druhá varianta.
I kdyby šlo o variantu číslo jedna, vytvoří tak zub v grafu následování důchodů průměrné mzdy, zub v koupěschopnosti jisté části (2,4 milionu) občanů v poměru k ekonomicky aktivní části (zhruba 6 milionů) občanů, který se sotva kdy podaří zarovnat.
Morální potíž spočívá v tom, že úpravu valorizační doložky navrhuje vláda, která sama extrémní inflaci svou aktivní činností čile rozpumprdlíkovala. Teď nemám na mysli nutně vládu tuto, která slibovala na důchody nesahat, což zjevně tak či onak nedodrží, ale vládu obecně jako jednu ze smluvních stran zmiňované společenské smlouvy.
Ekonomicky vzato i lednová inflace, oficiálně hlášená na 17,5 procenta, je pro důchodce jen iluzorní. Je to skupina občanů, pro kterou podstatné výdaje v jejich spotřebitelském koši (řekněme „mandatorní“) představují bydlení, energie, potraviny a léky. Tam jsme v meziročním zvýšení spotřebitelských cen na desítkách procent.
Důchodci jsou také považováni za jednu z nejzranitelnějších skupin obyvatelstva. Ano, do jisté míry. Nezapomínejme na jiné. Matky samoživitelky, mladé rodiny s dětmi, kde jeden z živitelů je na rodičovské dovolené, OSVČ, z nichž mnohé za covidových restrikcí přišly o živobytí, až třeba po továrenské dělníky v Nexenu u Žatce, kteří žádnou inflační doložku ve svých smlouvách nemají a na kolektivní smlouvy jejich velmi vzdálený zaměstnavatel zvysoka kašle. Důchodci tedy na jednu stranu patří k třídě privilegované, která inflační doložku „ve smlouvě“ má. V období covidových restrikcí patřili k nemnoha občanům, jimž se řádně valorizovaný důchod v přesně stanovených termínech a plných výších doručoval na jejich konta. Na straně druhé nemají žádné politické zastoupení, kromě pár měsíců před volbami, nemají odbory, nemohou si své důchodcování převést do jiné firmy ani do jiného státu a stávkovat nemohou. Tedy mohou, ale není proti komu.
Ale ani ty miliony důchodců nejsou jednolitou masou nemohoucích rozpočtových závisláků. Teď nemám na mysli téměř osmdesátiletého Bohuslava Svobodu, jenž slaví obnovení další funkce (politické, ne biologické) a důchodcům vzkazuje, že jeho otec ještě ve 93 letech chodil do lesa kácet stromy. Ono při dojednávání nové smlouvy by to chtělo trošku více empatie.
Mám na mysli, že nic se nemá přehánět. Už když Andrej Babiš tuto masu potenciálních voličů před volbami pokropil pětitisícovou mimořádnou dávkou, mnoho z příjemců se jí „zřeklo“ s tím, že ty peníze buď nepotřebují, nebo je od Babiše nechtějí. Rozdali je na charitu, vnoučatům, do zvířecích útulků nebo je propili s přáteli v hospodě, co tak vím z doslechu. Tak i tentokrát zkrácení důchodů o zhruba 7120 korun ročně nemálo důchodců dokáže oželet bez hlubšího sentimentu. Asi by i slyšeli na apel na solidárnost, ale museli by vědět, že ti méně šťastní z nich, nebo z dlouhé řady těch, které inflace skutečně existenčně ohrožuje, se skutečně stanou příjemci jejich oběti, a nepadne to do nesmyslných státních dotací, zajištěných valorizačními dodatky smluv.
Šetřit ausgerechnet na důchodech je nemrav nemravná. Státní kapsy jsou děravé jako řešeto, státu utíkají peníze přes nesmyslné výdaje, které nemůže zastavit, protože jsou na to zákony, protože tak „se dohodly členské země Evropské unie“, protože o mnoha dírách ještě ani neví. Na změně valorizace důchodů si vláda slibuje úsporu na výdajích v letošním roce 15 miliard korun z projektovaných 30 miliard. Není to bohviečo, ale budiž.
Ale pojďme si vyříkat, jak to tedy bude. Že podle smlouvy nové ti opravdu chudí už nebudou chudnout. A že nebude sekyra vnoučat zaťata tak hluboko.
