Nechť každému Vánoce poslouží, k čemu mu libo jest
Kdysi jsem vymýšlel, co komu přát k svátku či narozeninám. Až jsem došel k názoru, že každý ví sám nejlépe, co by si vlastně přál. Podobné je to i s Vánoci. Pro každého znamenají něco jiného.
Máme to u nás složité. Křesťanské svátky se prolínají s pohanskými tradicemi, a ještě k tomu jsme většinou ateisti. Přesto, pokud si vzpomínám, ani komunisti nezkoušeli tradici Vánoc nějak zrelativizovat, natož zrušit. Jen do toho zpočátku montovali jolku.
Vybavuje se mi vtip o zlatou mříž, který vypustil v Televarieté Vladimír Dvořák, a který se dokonce odvysílal. „My přeci na Ježíška nevěříme,“ řekl Jiřině Bohdalové. Aby po jejím přitakání dodal: „My věříme na Dědu Mráze.“
To bylo v 80. letech, kdy byl drobný odboj v mezích zákona již povolen (v padesátých by takový vtip mohl být určitě i na kriminál). Ne, že by nás sdělovací prostředky nabádaly, abychom vyrazili na půlnoční a že by připomínali narození Ježíše Krista. Ale aspoň neprudily s rozvinutou socialistickou společností. Sem tam člověk narazil dokonce i na betlém.
Proč ten úvod? Protože Vánoce až na lidi opuštěné a extrémně zatrpklé (obě skupiny si zaslouží politování a obě dvě – ano obě dvě – i vstřícnost) více či méně slaví snad každý. A každý po svém. Nemá smysl hořekovat nad tím, že původně šlo o křesťanský svátek. Pro někoho je jím dodnes. Pro jiné je časem zastavení, usmíření, nebo dostihů a stresu. Aspoň většinou pak dětské radosti.
Každému ať přinesou to, co si přeje. V této době je radosti i uvolnění více než třeba. Také se ale říkalo, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Táta vždycky na Štědrý den říkal, že lidé na sebe mají být hodní celý rok, a ne jen v datu určeném kalendářem. Navíc leckdy neupřímně.
S tím nelze než souhlasit. Na druhé straně, každý spor a každá nenávist mají svou historii. Někdy právě ona je větším motorem jejich trvání či narůstání než ta prapůvodní příčina. Kéž by svátky spojené s koncem roku zafungovaly jako mediátor. Nebo jako spouštěč usmíření.
Bohužel, společnost je dnes rozdělená a rozhádaná (a nejen ta česká) víc než v letech minulých. Takže jsem pesimista. Mám pocit, že obrovsky narostl počet těch, pro něž je agresivita a konflikt životním stylem, ba dokonce smyslem. Způsobem, jak se vypořádat s narůstající frustrací. Podobně jako v písni Časy zlý.
Když Olga Scheinpflugová vyčítala Karlu Čapkovi přílišnou jednorozměrnost postav, odvětil, že píše pro galerie. Že chce, aby jeho hrám rozuměl každý. Vzpomněl jsem si na tuto významnou drobnost, když jsem hledal, čím okořenit letošní vánoční „komentář“.
Loni to byla veselá písnička, letos bohužel bude smutná. Byť na Vánoce by měl člověk pohladit. Ale toho je plný internet, televize i rozhlas. Tak zkusme něco k zamyšlení.
Během podzimu jsme tady – byť v primárně ekonomickém médiu – smutnili nad odchodem skladatele, kytaristy, textaře a zpěváka Michala Ambrože. Linka s Karlem Čapkem spočívá v tom, že ani on nepsal své texty moc složitě. Leckdo by ho možná i obvinil z primitivnosti. Ale když ono to tak sedí. Právě skladba Časy zlý už pamatuje ne nějaký ten rok ale hned desetiletí. Přesto je právě teď tak strašně aktuální.
Ať se Vás týká co nejméně. Ať se Vás spíš týká Christmas Eve od Céline Dion, kde se zpívá „…všude kolem sebe vidíš lásku…“. Přejeme krásné svátky.
