Učme se pokoře a respektu, vyplácí se to celé společnosti
Před 76 lety, 27. června 1945, zemřel v cele pankrácké věznice bývalý státní prezident Emil Hácha. Stačilo málo, a dožil by svůj život zřejmě jako vážený občan. Pokud by přežil okupaci.
Teprve poslední léta dochází určité rehabilitace. Komunistický režim z něj totiž udělal nejhoršího zrádce. V tomto duchu se o něm mělo učit a většinou asi i učilo ve školách. Existuje však také druhý pohled, a sice že se pro svoji zem obětoval.
Svět hospodářství není historický web. Přesto nelze nepřipomenout aspoň pár zásadních informací. Emil Hácha byl prestižním právníkem, na vrcholu své kariéry prezidentem Nejvyššího správního soudu. Údajně také příznivcem zachování Rakouska Uherska. Obával se prý, že malá země svoji samostatnost dřív či později neuhájí. Přesto během první světové války spolupracoval s lidmi napojenými na proslulou Maffii.
Měl rád umění, miloval angličtinu, přeložil z ní humoristickou knížku Tři muži ve člunu. Psal básně, jeho odborné renomé mu vyneslo i místo soudce haagského soudního dvora.
Půjdeme to zapít na Slamník
Politice se prý vyhýbal, o místo prezidenta nestál. Po abdikaci Edvarda Beneše však poslanci hledali muže apolitického se společenským renomé. Hácha nominaci po opakovaném přemlouvání přijal, ale jak moc o úřad stál, dokumentuje vzpomínka jeho kolegů ze soudu. Parlament tehdy zvolení nového prezidenta oznamoval výstřely z děl. Když se dlouho neozývaly, měl Hácha říct: „Tak snad mě ti Slováci nakonec zachránili, půjdeme to zapít Na Slamník,“ (do legendární hospody v Dejvicích).
Nakonec se ve svých 66 letech prezidentem stal a měl být – byť ne vždy fyzicky – u mnoha z nejhorších momentů naší historie. Odtržení Slovenska, vzniku protektorátu, deportací, násilí, mučených a popravovaných obětí, popravy předsedy vlády Aloise Eliáše i dalších spolupracovníků, hromadného zatýkání studentů, heydrichiády…
Za to, co jsem udělal, mě národ nazve zrádcem
Emil Hácha po návratu z Berlína
Když vzpomínal na noc, kdy přijal protektorát, říkal, že mnohem horší, než Hitlerovo řvaní byl úlisný Göring. Doslova se mu prý díval mazlivě do očí a vyhrožoval, že v několika hodinách Luftwaffe rozbombarduje Prahu. „Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles“. Že mu hrozili, bylo prý slabé slovo.
Moravce musíme pověsit
Až do příchodu Heydricha do Prahy Hácha komunikoval s Benešem. Potvrzoval mu svoji podřízenost. Kryl odboj, několik studentů zachránil před smrtí či koncentračním táborem. Dlouho odmítal jmenovat Emanuela Moravce – o němž prohlásil, že ho musíme pověsit – do vlády.
Veřejnost tohle asi většinou nevěděla. Vnímala prezidenta spíš přes jeho projevy loajální k Německu.
Po zatčení svého spojence Eliáše ztratil kontakt s odbojem, jeho důvěru a také důvěru exilové vlády. Heydrichiáda, během níž musel veřejně odsoudit strůjce atentátu i Edvarda Beneše, ho už zcela zlomila. S pokračující arteriosklerózou pomalu přestával být zodpovědným ze svých činů. Mezi lidmi se začalo říkat: „Hácha, Hitlerův brácha.“
„Po válce ho nechám strčit
do klece s tygrem,
kterému nedám týden žrát“Emil Hácha na adresu K. H. Franka
Když ho komunistický ministr vnitra Nosek nechal zatknout, zmohl se Beneš jen na konstatování, že se to nemělo stát. Někteří dozorci se prý na Pankráci chovali k bývalému prezidentovi víc než odporně. Po pár dnech zemřel.
kladné emoce se vyplácí i ekonomicky
A teď ten oslí můstek, proč o tom všem psát na ekonomickém serveru. Možná jen kvůli respektu a úctě k lidem, kteří musí procházet složitým rozhodováním, kteří mají velkou zodpovědnost.
Když se rozhodnou špatně, spousta lidí se jim ráda směje. Jako fotbalistovi, který udělal chybu. Podnikateli, který zkrachoval. Politikovi, který šel do politiky naivně s čistými myšlenkami (pamatujete si na renomovanou režisérku, která se stala ministryní kultury, aby po pár dnech úřad raději opustila?) Co takhle místo posměchu ocenit jejich odvahu?
„Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to,
oprátka mne nemine“Alois eliáš, nacisty popravený premiér
Před dvěma lety v anketě Novinek 40 procent ze zhruba dvou tisíc respondentů odpovědělo, že Češi byli za druhé světové války udavači! Zatímco Francouzi dodnes slaví jednu z nejhorších genocid historie jako demokratickou revoluci, my vidíme na všem hlavně to špatné. Především u ostatních. Říká se tomu kultura pohoršování. Smysl je jednoduchý: „Podívejte se na něj, je horší než já.“
Podobná nálada dopadá nejen do našich životů, ale dokonce i do ekonomiky. Zatímco u nás se stále vedou řeči typu: „To nejlepší dostanete z lidí pod tlakem,“ na západ i východ od nás diskutují i nobelisti, nakolik mohou negativní emoce, tlak, stres, ale i třeba pouhá nevraživost a negativita kolegů snížit pracovní výkon. Konstatují, že mohou, a to zásadně.
Špičkoví manažeři používají humor
Například studie konzultační firmy Hay Group došla k zajímavému závěru, že nejúspěšnější jsou ti manažeři, kteří používají humor. Až dvojnásobně častěji ve srovnání s ostatními.
Ve Francii před časem investiční společnost Sycomor otevřela fond s názvem Happy at Work. Investuje do firem, jejichž zaměstnanci v průzkumech dlouhodobě demonstrují svoji spokojenost v práci. Prý se to vyplácí, dotyčné firmy prosperují lépe než průměr trhu.
Není divu. Již dávno víme, že dobrá nálada omezuje například nemocnost. A její nízká úroveň patří k významným faktorům nejen extenzivního, ale i intenzivního růstu. (Víte například, že u nás zaměstnanec ročně promarodí průměrně přes 40 dnů?! A že v severských zemích je roční počet návštěv u lékaře oproti ČR třeba i poloviční?).
Mezi nejdůležitější emoce pro dobrý pracovní výkon většinou psychologové či behaviorální ekonomové počítají pocit úspěchu, altruismus ostatních, ale také štěstí, uznání a atmosféru otevřenosti.
Těžko se dočkáte uznání od někoho, kdo si neváží sám sebe. A má potřebu kopat do zemřelých. Včetně těch, kteří možná v něčem selhali, ale stáli v nesmírně těžké pozici. Nebo do miliardáře, který tragicky předčasně zahynul ve vrtulníku na Aljašce. Kritiku potřebujeme, o tom žádná. Bývaly doby, kdy servilita zdála se býti téměř smrtelnou (nejen před rokem 1989). Ovšem apriorní negativismus a neustálé pohoršování se nad čímkoliv a kýmkoliv škodí. Nejen dotyčným terčům nebo jejich pozůstalým. Ale i původci útoku a vlastně celé společnosti.
