O čem svědčí nízká podpora vlády?
O víkendu jsem vyrazil na vesnickou zábavu. A nestačil se divit. „My tady nemáme co jíst, a ten zbytek ještě vyvezeme na Ukrajinu,“ prohlásila čerstvá penzistka. Bohužel za souhlasného přikyvování svého okolí.
V každé době byla část lidí tak trochu mimo. Ani dnes mnozí například nechápou, co je to státní dluh, když si stát přece může peníze natisknout. Na zmíněné akci jsem se také například dozvěděl, že ceny nafty a benzínu určuje zákon. A tak vysoké jsou proto, aby ty zisky mohly jít… no samozřejmě že na Ukrajinu. Kam jinam? Stala se totiž symbolem pro příčiny všech našich problémů. Ale ne proto, že na jejím území probíhá válka. Ale proto, že si máme utrhovat od úst pro záchranu nějakých lidí, do kterých nám nic není.
Ne, netvrdím, že šlo o názor převládající. Ale mnohem častější, než by si člověk žijící v bublině opačných postojů vůbec dokázal představit.
Vláda si zaslouží kritiku, ale…
Na stránkách Světa hospodářství kritizujeme současný kabinet poměrně často. Za neplnění slibů, liknavý postoj k rostoucímu zadlužení, mlžení a netransparentnost, neustálé změny v chystaných opatřeních, vyhrožování názorovým oponentům i neposlušným občanům, neskutečné bláboly, nulovou postcovidovou reflexi… A to ještě neřešíme skandály vládního hnutí STAN.
Nějak ve mně ale už delší čas klíčí dojem, že podpora vlády někde okolo 28 % (v letošním červenci) s tím vším z velké části vůbec nesouvisí. Že u nás existují velké skupiny lidí, kteří jsou pro lidská práva, svobodu, humanismus a všechno to, na co jsme si po roce 1989 zvykli, jen dokud jim nezmizí z talíře byť jen jediný knedlík.
Těmto lidem nevadí na vládě její činy. Jim vadí, že nejde orbánovskou cestou. A tak, zatímco ministr vnitra před časem jásal, jak se povedlo zablokovat tzv. proruské dezinformační weby (ono taky, nad čím má jásat, když se to kolem něj jinak jen hemží průšvihy), odpor k pomoci zemím postiženým válkou se rodí úplně jinde a jinak.
Že by měl Jakeš pravdu?
Po kolikáté se mi vrací vzpomínka na rozhovor s Miloušem Jakešem v 90. letech na Nově. Tvrdil tehdy, že lidé v roce 1989 nechtěli kapitalismus, ale jiný, lepší socialismus. Moderátor se mu téměř smál. Jenže on se bývalý tajemník možná zas až tolik nespletl. Samozřejmě ne u všech – to byl jen bolševický zvyk považovat všechny lidi za stejné. Ale část asi opravdu chtěla konečně naplnit heslo: socialisticky pracovat, kapitalisticky žít.
Ať se o nás někdo stará, a hlavně ať po nás nechce moc zodpovědnosti. Dejte nám všechny ty výhody, ale ať nás to nic nestojí. A když je zle, tak chceme, aby i sousedovi chcípla koza.
Svůj podíl má na těhle postojích možná i jednostranná, černobílá a agresivní rétorika kolem války. Znám přitom dokonce i Ukrajince (konkrétně dva), kteří říkají, že to v těch samozvaných republikách opravdu nebylo ze strany vlády zrovna v rukavičkách (jestli je to pravda, nevím… prostě nevím). Také vyprávění o paní, která z oněch končin prchla kdysi před protižidovským pogromem. Takže dnes přes všechna ujišťování, že Putina nepodporuje, nedokáže žádnému uprchlíkovi pomoct. Nemůže. Nedokáže to. Ublížili ji moc.
Svůj podíl má možná i jednostranná černobílá rétorika kolem války
Jenže na druhé straně je tu třeba malá holčička (znám ji osobně), ke které paní učitelka (tu znám taky) vždy běží, když se ozve zvuk helikoptéry. Protože se ta dívenka roztřese. Blízko velkého staveniště se tak děje dost často. Následky traumatu z války si bezpochyby ponese celý život.
Řada Ukrajinců bezesporu zneužila situace k získání nějakých osobních výhod. Ale jsou tu pořád ti druzí. O nichž mi třeba vyprávěla terapeutka Olena téměř se slzami v očích. Ti, kteří nechali doma své nejbližší, rozbořené domy, dětské hračky i dospělé sny…
Pak je tu samozřejmě ještě útok na jadernou elektrárnu… odvlékání dětí do Ruska potvrzené i ruskými úřady… takhle nevypadá osvobozovací válka.
Svalování viny na oběti je prostě životní postoj
Ne, nepomohlo by o tom ještě víc psát a hovořit. Ani nic vysvětlovat. Svalování viny na oběti je prostě životní postoj. Aby mělo smysl někomu něco říkat, musel by být schopen a ochoten se nad tím zamyslet. Jen si říkám, kolik z nás ostatních tuší, jak moc je rozšířený. Jak naivní jsme v pohledu na svoji společnost.
Když jsem odcházel, nechtěje se do takové diskuse zapojit, nesl se za mnou hlas jiné ženy: „My tady už nemáme ani na pivo a oni si tam za naše peníze kupujou drahý mobily.“ Aby se vzápětí ozval klidný a vyrovnaný hlas místního opilce: „Tak si tam pro něj dojeď. Lehni si před tank, třeba ti pak ňákej daj.“ Opilci hráli v českém národě často důležitou roli (Václav Thám, Jaroslav Hašek, Jan Masaryk…). Je čas si jich začít vážit.
