Proč se věhlasný ekonom zabývá nehodovostí?
„Miluji svou zemi. Ale něco se děje velmi špatně,“ napsal nedávno nositel Nobelovy ceny, americký ekonom Paul Krugman. Kupodivu nešlo o ekonomiku, nýbrž o počty zemřelých na silnicích. Ono to asi všechno nějak souvisí.
Krugmann zveřejnil graf, podle něhož od roku 1990 poklesl počet zemřelých při silničních nehodách v USA asi tak o třetinu. Přičemž během druhé dekády tohoto století se pokles zastavil. Dokonce se objevil dočasný růst. Ve Francii za stejné období pokles dosáhl téměř 70 % a v Portugalsku dokonce 80 %.
Ve vášnivé diskusi, kterou vyvolal na Twitteru, se objevily argumenty od rozdílné kvality vozů až po rozdílný přístup mladých lidí a jinou ochotu se omezovat. „Symbolem Ameriky je vzpoura,“ napsal jeden z přispěvatelů k dodržování pravidel. Což je zvláštní, protože minimálně obyvatel České republiky bývá zpravidla v USA překvapený, že se tam třeba rychlostní omezení více méně dodržují.
Sám Krugman nabízí otázku, zda problém nesouvisí s rostoucí nerovností ve společnosti a s americkou demokracií. „Amerika se dříve zdála vyspělejší než zbytek světa, dokonce i bohaté země, v mnoha dimenzích. Ale to už není pravda,“ napsal.
Příčiny rozdílu tady asi nevymyslíme. Spíš jde o to, že věhlasný ekonom – který vždy tak trochu provokoval – se soustředil na věc s jeho oborem zdánlivě nesouvisející. Ekonomiku a ekonomii můžeme vnímat jako samostatné entity, a dokonce je povýšit nad ostatní parametry, určující kvalitu našich životů. Což se – nemohu se tomu dojmu ubránit – v posledních desetiletích dělo.
Pak přišel covid a s ním omezení všeho možného. Teď nám ta ekonomika ohrožuje uspokojování základních potřeb. Už léta se občas objevuje připomínka, že kvalita života není totéž, co životní úroveň. Jsou lidé relativně chudí a relativně šťastní. A naopak bohatí a nešťastní. Sice takové zjednodušení nerespektuje, že vedle peněz sociologové pod tento termín zahrnují třeba i životní prostředí se vším všudy, ale budiž.
Korelace se samozřejmě zvýrazní tehdy, pokud životní úroveň poklesne tak, že už to není k žití. Soudě podle neskutečné poptávky po dovolených na tom zatím nejsme tak zle. Ale řada lidí a rodin asi je. Nebo bude. Vláda, která se holedbá, co všechno pro nás dělá, by měla jasně říct, co sleduje. Zda udržení životní úrovně, ochranu těch úplně nejchudších, udržení sociálního smíru…
„Nenecháme nikoho padnout,“ říká premiér. Je to celá odpověď na otázku, co je teď jejím cílem? Jde jen o ty energie, nebo taky třeba o to, aby ve společnosti nestoupala agresivita, jako jsme to viděli během posledních dvou let? Aby se nezavíraly restaurace a nekrachovaly malé firmy, aby lidé nemuseli prodávat byty a domy?
Někdy jen malá změna otázky a následné odpovědi dokáže přinést zcela jiné chování. Ekonomiku nelze vytrhnout z celého kontextu podmínek k žití v dané společnosti. Proto se třeba státy starají o ty, kteří pracovat nechtějí. Prostě, aby si prostředky na život nezačaly shánět jinak.
Co je v tuto chvíli klíčové a co vedlejší? Společnost je už zase rozdělená. Podobně, jako ji rozdělil Babiš, po něm covid a vztah ke Green Dealu, dnes ji rozděluje i vztah k Ukrajině a Ukrajincům. Ochota nést následky toho, že jako země a Evropa stojíme jasně na jedné straně konfliktu jsou evidentně menší, než by se zdálo z nerozborné jednoty médií a vládní koalice. Navíc i mnozí, kteří jsou v této otázce s kabinetem zajedno, mají pocit, že bychom tu podporu uprchlíků měli nějak selektovat.
Jak bude tato společnost vypadat zítra, nezáleží jen na penězích. Ale i na nich. Nakonec se to promítne i do těch úmrtí na silnicích.
