Zůstaň tím, kým jsi

Volnou chvilku mezi neočekávaným black-outem a očekávanými povodněmi využil krizový štáb Světa hospodářství k návštěvě kina. Obrazně řečeno. Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary dávali výroční reprízu filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. Po 50 letech od premiéry. Na návštěvu byli pozváni dva hlavní producenti filmu: Sal Zaentz a Michael Douglas. Ten obdržel cenu karlovarského festivalu v roce 1997. Film převypráví strhující příběh románu Kena Keseyho. Formanův film je příběh sám o sobě.

Ale od začátku: román vyšel česky až v roce 1979 pod titulem Vyhoďte ho z kola ven. V těch dobách se nové knihy začaly prodávat zásadně ve čtvrtek, takže když vyšla nějaká opravdu zajímavá, stávaly před knihkupectvími dlouhatááánské fronty již od časného rána. Fronty mnohem delší, než ty pověstné na maso a banány. Také onoho čtvrtka jsme se my, spolužáci z gymnázia, štafetově střídali ve frontě před Odeonem Na Florenci. Toho dne vyšla zároveň nějaká úžasná, i když ještě ne skandinávská detektivka, která tu frontu vytvořila. Prodavačky byly připravené a rychlé, detektivku měly vyštosovanou v již zabalených výtiscích, a když přišla řada na nás, musely pro Keseyho kamsi dozadu do skladu.

Kdy jsem poprvé viděl Formanův film, na to si už nemohu vzpomenout. Muselo to být počátkem 80. let a bylo to možná v Budapešti, kam jsme jezdívali „za svobodou“, protože tam fungovaly malé soukromé obchůdky, které jsme z Prahy nemohli znát, forinty se mohly pořídit bez limitu ve státní bance, litr Coca-Coly tam přišel na 10 korun v přepočtu a my jsme nikdy neopomněli zajít do kina. Vraceli jsme se tam pravidelně a pokaždé alespoň na muzikál Vlasy. Ten se v Budapešti hrál dlouhá léta, jen se stěhoval z premiérových biografů v centru dál a dál do periferií. Naposledy jsem na něj vyrazil v roce 1986 v rámci svatební cesty se svou ženou, a to jsme ho našli v takové dřevěné boudě, vytápěné kamínky na uhlí, mezi paneláky kdesi na sídlišti. Jitka se lekala, že tomu nebude rozumět, protože to bude anglicky. Uklidnil jsem ji, ať si nedělá starosti, že to určitě bude s titulky. Dodnes mi to, myslím, úplně neodpustila, ač ji ten muzikál doopravdy dojal.

Také v maďarské státní opeře jsme párkrát byli. To díky známosti s jednou postarší biletářkou, která uměla slovensky. My tehdy taky. Poprvé naživo jsme tam viděli Porgy a Bess bratří Gershwinů. Slyšet symfonický swing a blues zpívané v maďarštině je ostatně zážitek nadosmrti.

Ale ten Přelet jsem musel vidět ještě později v Praze, protože jsem si jist, že jsem ho viděl a slyšel česky a musela to být léta osmdesátá. Jedna filmová databáze uvádí českou premiéru v roce 1990, ale tomu nevěřím, to je pozdě. Michael Douglas v Karlových Varech letos vzpomínal, že si to pouštěli kdysi v Praze, když tady točili Amadea, a že byl upozorněn, že nemůže promítat film, který je tady zakázaný.

Jeho otec Kirk Douglas nechal román přepsat do divadelní hry, kterou dávali na Broadwayi v letech 1963 a 1964 a neměla úspěch. Chtěl pak prodat autorská práva na Keseyho, ale jeho syn Michael ho přesvědčil, ať to nedělá a práva od otce převzal on. Kdysi jsem se dočetl, opět si už nevzpomenu kde, ale bylo to vytištěné na papíru, ano, tak dávno to bylo, že s filmem byl problém. Hollywoodská smetánka jen vyslechla schéma: psychiatrická léčebna, individuální vzdor, tragický konec, tak to ne, na to lidi koukat nebudou. Krajně riskantnímu, předem k neúspěchu odsouzenému filmovému projektu nakonec uvěřil Sal Zaentz. A to až tak, že jej svěřil mladému autoru neúspěšného, prvního v USA natočeného filmu mladého Čecha Miloše Formana. Do hlavní role obsadil tehdy neznámého Jacka Nicholsona a z peněz vlastní firmy dofinancoval výrobu, původně rozpočtenou na 2 miliony dolarů, ve výsledku přes 4,4 milionu dolarů.

A lidi koukali. A koukali! Na to, jak jeden excentrický hulvát Randle McMurphy převrací život několika psychiatrických pacientů, despoticky ovládaných vrchní sestrou Mildred Ratchedovou, a ukazuje jim cestu k osobní svobodě, kterou sám miloval a byl odhodlán ji vyvzdorovat i pro jednoho každého z nich. Velká sestra byla zosobněním nátlaku, manipulace, oslněním a vědomím si vlastní neomezené moci. Neposlušné léčí elektrošoky, jeden takový přečkal i McMurphy, ale dostal se z toho.

To vše Forman tak dobře znal ze své vlasti, tak to chápali i Američané a tak jsme tomu (tenkrát, v těch osmdesátých) rozuměli i my. Co víc: McMurphy není žádný sympaťák, kladný hrdina už vůbec ne. Byl odsouzen za hazard s kartami a snad i znásilnění. Do blázince se dostal nejspíše simulováním duševní choroby, aby se vyhnul vězení. „Přesmoc jsem hrál a přesmoc šukal,“ vysvětluje spolupacientům. O to silnější je filmová scéna, v níž se dozvídá, že všichni kromě něj jsou v ústavu dobrovolně. Stejně dobrovolně z něj mohou kdykoliv odejít, ale sestra Ratchedová jim vysvětlí, že jim to uškodí a že se svobody mají bát, a oni jí věří. Podobně v divákovi zatrne, když se v jediné chvilce, je to jen pár vteřin z více než dvouhodinové stopáže, po těch elektrošocích dozví, že obrovitý indián zvaný Náčelník jen simuluje svou hluchoněmotu. Otázka Proč? zůstává na plátně nevyřčena. Je na divákovi, aby si ji zodpověděl a ta odpověď, má-li být upřímná, nemusí být příjemná.

V závěru filmu to Velká sestra přežene a nejmladšího pacienta svou láskyplnou domluvou dovede k sebevraždě. Načež to přežene i McMuprhy a pokusí se Ratchedovou uškrtit. Je ale přemožen dozorci, ti jej spoutaného doručí na lobotomii, ze které vyvezou rebela jako doživotního debila a zřejmě i ležáka. Velká sestra, s fixačním límcem kolem krku, jeho návratem na pojízdném lůžku na své oddělení manifestuje svou nadvládu a vítězství. Toho večera Náčelník spícího, či spíše nevnímajícího Randla udusí polštářem a jako jediný chovanec z ústavu prchá. Zabil svého kamaráda, aby Ratchedová nezvítězila. Aby McMurphy zůstal tím, kým byl. Tím, kým mezi spolupacienty stále je.

Film Přelet nad kukaččím hnízdem vydělal 160 milionů dolarů, patří mezi 100 nejúspěšnějších filmů všech dob a stejně jako Keseyho román v literatuře se zařadil do klasiky světové kinematografie. Byl nominován na 9 Oscarů, pět jich získal, což je historický úspěch. Dalších ocenění nepočítaně. Navzdory schematickému myšlení hollywoodských producentů a k uznání těch, kteří mají intuici, víru a vůli prosadit výbornou věc, svoji věc, i za cenu obrovského rizika. Také mohli skončit pod polštářem.

Poctu v Karlových Varech si producenti i film zasloužili. Starší generaci diváků mnohé důrazně připomněl, a jí i té mladší v soudobých reáliích mnohé napověděl.