Zesnulý Philip Zimbardo vypovídal o naší době víc než StarDance
Většina médií jej spojuje jen se skandálním vězeňským experimentem. Philip Zimbardo ale vypovídal také o konformitě, poslušnosti a hrdinství. Zemřel 14. října v San Franciscu.
Je jedno, zda si zadáte jeho jméno do vyhledávače s preferencí česky či anglicky psaných webů. Téměř vždy se v titulku dočtete, že zemřel autor slavného, ale zároveň kontroverzního až skandálního pokusu. Při něm rozdělil skupinu vysokoškolských studentů na vězně a dozorce v improvizované nápodobě vězení. Dozorci během začali po určité době vězně šikanovat, až se jeden z nich zhroutil. Další experiment opustili. Po šesti dnech Zimbardo na popud své přítelkyně a budoucí manželky vše předčasně ukončil.
Byl opakovaně nařčen, že jeho pokus byl neetický. A to i od své budoucí manželky. Také mnozí zpochybňovali jeho závěry, podle nichž prostředí a pravidla dokážou plodit zlo, aniž by člověk sám o sobě byl stvůrou. Hlavním zpochybňujícím argumentem bylo, že šikanu a ponižování táhli především dva z devíti dozorců. Jenže většina ostatních přihlížela a nezasáhla.
S odstupem času je jedno, zda ty závěry byly na 100 % správné. Podstatné je, že psycholog, který sám působil svým zjevem trochu jako ďábelský pokušitel, toto téma otevřel. Potkal se tak například se Stanley Milgramem, který zase zkoumal, nakolik jsou lidé schopní chovat se jako zrůdy, pokud jim to někdo nařídí. A vlastně i se stádním chováním.
Všechno nás to provází, co lidstvo lidstvem jest. Dřív za odchýlení se od stáda a správného postoje hrozilo utrpení a nakonec smrt. Dnes to většinou znamená při nejmenším riskovat kariéru, společenské postavení, a naopak si říkat o posměch a veřejné opovržení. Své o tom ví třeba autorka Harryho Pottera, kterou lepší společnost vyloučila jen za to, že respektuje biologii a somatologii.
Vzdělaní a inteligentní lidé jdou s davem a dělají věci, které by asi nedělali bez společenského tlaku nebo příkladu okolí. „Tak se to dělá,“ „to je normální“, „jinak by si nevydělal,“… kolik takových slov známe? Kritika a pochybnosti jsou dovolené jen v určitém rámci, asi jako Strana mírného pokroku v mezích zákona.
Kritika a pochybnosti jsou dovolené jen v určitém rámci
Profesor, který se i přes kritiku dočkal působení na takových univerzitách, jako Yale či Columbia, však neskončil jen u pouhého konstatování, že člověk může páchat hrozivé věci, pokud je pod tlakem okolí. Pokud žije ve společnosti, kterou – pravda ve zcela jiném kontextu – Harlene Anderson popsala slovy: „… v západním světě jsme si navykli na jistotu, kterou dosahujeme svým chováním podle předem připravených receptů.“
Pokračoval i k tomu, jak se takovému chování či přímo jednání bránit. Klíčovou úlohu hrál a hraje v jeho úvahách ten první, který se nepřizpůsobí a odliší. Mluvil v této souvislosti doslova o hrdinství. Ne však jen hrdinství velkém, těch, kteří například umírali v gestapáckých kriminálech. Ale i o hrdinstvím malé, denním… kdy někdo zastaví u nehody, kolem níž ostatní projíždějí. Když si dovolí se zastat kolegy nebo říct nahlas, že král je nahý. Není to o těch, kteří prohlašují za lež všechno a stejně stádně jako ti, co jdou s hlavním proudem, jdou s tím vedlejším a v narcistickém přesvědčení o své originalitě hlasují pro nové mesiáše. Je to o těch, kteří se snaží o věcech pochybovat, zkoumat, porovnávat s tím co vidí, slyší a jinak vnímají.
I Zimbardo se ve svém myšlení vyvíjel. Jedním z posledních děl, kterým vzbudil pozornost, byla knížka „Odpojený muž“. O krizi mužství ve spojitosti s moderními technologiemi, o nebezpečí virtuálního světa, v němž mnozí, hlavně mladí lidí žijí. Také varoval před návratem Donalda Trumpa do čela USA, když ještě v době jeho prezidentování v roce 2018 vznesl otázky na jeho duševní zdraví.
Možná se časem ukážou některé jeho závěry jako ne zcela ideální. Ale tak to u vědy bývá. Důležité je na věci upozorňovat, zkoumat je a varovat před riziky i otvírat možnosti. Zimbardo v této souvislosti nabádal k „banálnímu hrdinství.“ Je to více než aktuální. Přesto jeho úmrtí proběhlo médii ve skrytu sportovních výsledků či StarDance. I když i to vypovídá o naší současnosti. Třeba tím, že v něm o vítězství nerozhoduje, jak kdo tančí, ale jak je populární. Přesto je fascinující, že na nás vyskakuje všude vedle skutečně zásadních informací o válkách, katastrofách či pokroku ve vývoji jaderné fúze.
Konzumujeme takové informace s pocitem, že je vše v pořádku, protože moderátoři se usmívají, hvězdy tančí, a tak vše v pořádku být musí. Jak říkával legendární systemik Vráťa Strnad: „Příjemci informací žijí ve světě daností. Což jim přináší jistoty a psychologické zisky. Příběh je světem naděje, protože je otevřený…“. Zimbardův příběh jako člověka se uzavřel. Jeho myšlenky snad budou mocné tohoto světa děsit dál.
