Zákon o právu na opravu jsou vyhozené peníze
Evropský parlament schválil právo na opravu. Europoslanec za Piráty Marcel Kolaja k tomu na sociální sítí X napsal: „/zákon/ Výrazně zpřístupní opravu od velkých spotřebičů, jako jsou pračky či myčky, po menší zařízení, jako jsou laptopy nebo mobily. Výrobci budou mít nově povinnost poskytovat náhradní díly i nezávislým opravnám. Vznikne platforma, která propojí zákazníky a opraváře. Vydělají na tom spotřebitelé, pro které bude oprava levnější a pohodlnější, i servisy, které získají více zakázek. Evropa ročně produkuje kvůli zbytečnému vyhazování elektroniky 35 milionů tun odpadu navíc. Občané zbytečně utrácejí za nové spotřebiče, i když často stačí drobná oprava. Právo na opravu uleví přírodě i peněženkám nás všech.“
V diskusi za to mnoho lajků opravdu neposbíral. Ale ten podstatný příspěvek Kolaja dopsal ve své odpovědi na otázku, jak se zajistí, aby náhradní díl na pračku nestál stejně, jako celá nová pračka? „Legislativa stanovuje, že náhradní součástky musejí být za přiměřené ceny, což bude v pravomoci členských zemí kontrolovat. Je to tedy otázka dohledu nad trhem, který v členských zemích běžně probíhá,“ odpověděl europoslanec.
lidé se sami rozhodují, a proti tomu se musí bojovat
A v tom je jádro pudla. Právo na opravu čehokoliv nikdo nikomu neodpírá. Lidé si sami rozhodují, co si nechají opravit, kým, a zda se jim to vyplatí. A proti tomu se musí bojovat.
Jde především o kontrolu trhu. I ta je ale zcela bludná. V Česku jsme byli v poslední době několikrát ujištěni, že vláda nemá v pravomoci kontrolu, natož stanovování cen. A teď si představme, jak ministerský předseda pořádá kontrolní nákupy blatníků, brzdových destiček a ventilů do automatických praček, načež svolává poradu výrobců, distributorů a opravářů a vyvíjí „systematický tlak“. Před několika málo lety mi žádný expert na počítače nedokázal vysvětlit, proč náhradní řídící jednotka do auta, funkčně relativně hloupý čip produkovaný v milionových sériích, stojí 33 tisíc, když nový počítač s dvoujádrovým procesorem, monitorem, klávesnicí, operačním systémem a předinstalovanými Office stál 25 tisíc. „To je taková politika,“ pravil rezignovaně jeden odborně zdatný kamarád.
V diskusích na sítích si řada lidí od zákona slibuje, že z technických výrobků zmizejí součástky s programovanou životností, ona legendární kazítka. Troufám si tvrdit, že s přijetím zákona o právu na opravu jich naopak přibyde.
Kromě toho je tu zcela opačný trend, který ovšem opět prosazuje Evropská unie. A tím je povinnost oprav, respektive zákaz oprav. Máte spolehlivé a funkční auto staré 20 let? Zakážeme vám s ním jezdit tu či onde. A když to nezabere, uzákoní se nové regule o palivu a tím vám to auto zadřeme. Nutné opravy v motoru prý přijdou na pár stokorun, ovšem toto tvrzení se příliš podobá Fialovým „několika málo procentům“. Palivový vstřik stojí 6000 nebo také 15 tisíc korun. Deset let stará lednička a pračka? Energeticky neúnosné, novou, s energetickým štítkem si pořiďte. Ještě vám funguje starý tlačítkový telefon? Ale bez „chytrého“ už si v Praze ani nezaplatíte za parkování. Staráte se poctivě o svůj kotel na uhlí? Nový na plyn nebo tepelné čerpadlo si musíte pořídit. Dům po babičce? Nestačí zateplit, přestavět se to musí a elektrárnu k tomu. Do roku 2050. Dokonalou kontrolu trhu zajišťuje povinnost vykazování ESG. Realitní a poradenská společnosti Colliers k tomu napsala: „Značná část investorů si není v současné situaci jistá ekonomickými aspekty modernizace nemovitostí. Dalších 45 % investorů předpokládá, že se v příštích 5 letech zbaví až 20 % svého portfolia, pokud budou tato aktiva považována za nevyhovující s ohledem na požadavky ESG.“ Ale investoři samozřejmě mají právo ty domy opravit, že…
Jo, pokrok nezastavíš. Ani ten pirátský, který bůhvíproč slibuje, že oprava bude pro spotřebitele „levnější a pohodlnější“, povídali že mu hráli. Zákon o právu na opravu, to jsou vyhozené peníze.
