Základní škola. Vstup na vlastní nebezpečí
Dlouhé zimní večery a temná rána působí na děti silně depresivně. Ve školách se střílí, bodá, nebo alespoň vyhrožuje. Takové události běžely novinami na konci ledna. Nyní rozvířil sníh případ šikany v Hodoníně. Dvacet dětí přihlíželo dvouhodinovému ponižování, tahání za vlasy, kopání a plivání proti dvanáctileté dívce. Šikany na školách přibývá, roste i brutalita jejího provozování. Je to důrazné varování pro celou společnost.
Vždyť jsou to jen děti. Byli jsme také takoví? Ale ano. Jenže šikana spočívala v tom, že neoblíbeného spolužáka jeho třída ignorovala, na společné rošťárny ho nezvala, onomu nešťastníkovi se nesměl dát opsat domácí úkol a při zkoušení se mu nenapovídalo. S některým šikanovaným to skončilo po přestupu na střední, jiný si to vyžíral až do páťáku na vysoké. Vzdělávací systém opouštěl ten nešťastník poněkud osamělý, nedůvěřivý a zádumčivý, ale v zásadě živ a zdráv.
Na to se už dnes nedá spoléhat. Dobrá, ale co dál? „Nenavrhujete řešení,“ psává se často v diskusích pod novinářské články. Kdyby byly známy příčiny, bylo by známo i řešení. Obsáhlou reportáž o školní šikaně zveřejnil deník Mladá fronta Dnes (MfD). Je založena na hlášeních o oznámených šikanách a zprávách České školní inspekce. Pozastavuje se nad tím, že školy šikanu zlehčují nebo zamlčují, aby nepřišly o své renomé. Domněnka: také učitelé a ředitelé o svá místa. Škola „přehlíží“, případně „nepostupuje podle vlastních pravidel“, v lepším případě škola vytvořila poradenské pracoviště, promluvila se třídou a omluvila se zákonným zástupcům poškozeného žáka. Ve velmi málo případech je k šetření šikany povolána policie. To pak může dopadnout i takto: „Řešili jsme žáka, který napadal jiné spolužáky. Podali jsme trestní oznámení na policii, ta to přehodila na přestupky na radnici, ta na školní inspekci,“ cituje MfD jednu z ředitelek základní školy.
Je s podivem, že rodiče, respektive právní zástupci šikanisty nejsou obviněni a vyšetřováni spolu s ním. Snad každý trochu zkušený pedagogický odborník potvrdí, že v rodině se potíže s dětmi rodí a bují. Pokud se tomu, v čem dnes děti vyrůstají, dá říkat rodina. Polovina dětí se nerodí do rodiny, jak bychom ještě před pár lety chápali sezdané manželství, polovina manželství se rozpadá, následuje střídavá péče, mnohočetní tatínkové či zákonní zástupci pohlaví neurčitého. Ale i rodiny „řádné“ mívají potíže s péčí o dítě. Nemají čas, nemají zájem. Nebo naopak péči přehánějí, děti nemají chvilku pro sebe. Také odborný názor: měly by se trošku flákat, zabavit se venku, v reálném terénu, s vrstevníky místo s rodiči, dělat chyby.
Záhy ale jiný odborník přitaká názoru, že dítě v rodině lze vychovávat přibližně jen do deseti let věku. Co rodina nezasije do té doby, to už později nevzejde. Dítě si začíná uvědomovat své místo v rodině, ve škole, sportovním družstvu, orchestru nebo v partě. A musí o něj usilovat. Jeho charakter je pak utvářen více okolnostmi a neformálními kolektivy, než domácí výchovou. Dnes také sociálními sítěmi a digitálními hrami. Jejich přímý vliv sice není vědecky zcela potvrzen, ale je to zásadní rozdíl současné dětské generace proti té předešlé a předpředešlé.
Jistě, svou roli hrají určité genetické predispozice, ale také není nic zvláštního, když jedna spořádaná rodina bude mít dvě tři děti, se všemi bude zacházet stejně, ale i tak každé bude zatraceně jiné.
Školy si opatřují školní psychology a jiné podobné poradce. Je to potřebné. Ale nejčastěji konflikt končí tím, že ze školy odchází dítě šikanované. Lze si představit, že dorazí k poradci, poradí se s ním a cestou ze školy mu zastoupí cestu Horáček a Pažout: „Ty jsi na nás žaloval? Tak tumáš…“ Zda by nebylo účinnější ze školy vysadit ty šikanisty, případně jejich partu rozsadit po několika školách. Jenže žádná nemá povinnost dítě přijmout a nemá ani zájem si s problémovým žákem komplikovat život. Přikázat takové opatření, třeba soudně, není možné a třeba je to chyba. Třeba by i rodiče problémových dětí pochopili, že mají problém oni, a ne šikanovaný.
Příčiny dětské zločinnosti, neváhejme nad tím slovem, i úmyslné trápení a vyhrožování druhému jsou zlým činem, tedy příčiny jsou velice různorodé, výsledek velmi podobný: dětské násilí, šikana, vraždy i sebevraždy. Počátek je ale téměř vždy v rodině, která nefunguje, nebo naopak, kde je matka frustrovaná z toho, že není tou správnou maminkou. Aktivizace pedagogických odborníků, poradců, psychologů a asistentů je nutná, je potřebná dětem i rodičům a nezřídka i školeným pedagogům. Jen nyní hrozí, že tito „nepedagogičtí pracovníci ve školství“ přejdou pod účetnictví krajských zřizovatelů. Sociální pedagogové se do balíku peněz pro školy zatím nevešli.
Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) loni zveřejnil studii, podle které 40 % dětí vykazuje známky střední až těžké deprese a 30 % úzkosti. Matěj Kučera z NÚDZ vypočítává: „Převedeme-li to na průměrnou třídu o 20 žácích, průměrně 6 jich vykazuje příznaky úzkosti a 8 příznaky středně těžké až těžké deprese, dalších 5 vykazuje příznaky deprese mírné.“ Zbývá tedy jedno spokojené dítko ve třídě.
To je situace už trochu zoufalá. Chce se říci: rodiče a děti, léčte se. Političtí programové, vyhlašující podporu rodiny, vzdělávání a wellbeing dětí, plňte se.
