Vláda si neplní domácí úkoly, nákupy v Německu k nim nepatří
Za své kontrolní nákupy v Německu a pak v Česku už toho schytal premiér Petr Fiala dost. Nebudeme ho bránit ani hanit za toto čiré politické zoufalství. Taktéž nechceme tvrdit, že Německo musí být náš vzor. Ale když už si s tím začal předseda vlády, mohli by někteří členové kabinetu jeho příklad následovat. Nejen v tom, jak co udělat, ale také v tom, do čeho a proč se nepouštět.
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka by se třeba mohl v Německu poučit o tom, proč tamní dělník pobírá dvakrát až třikrát vyšší plat za podobnou práci, než dělník u nás. Jestli to třeba není tím, že vyšší podíl na přidané hodnotě se tam přerozděluje do odměn zaměstnancům, než ve firmách českých. Nebo že minimální mzda je tam něco přes 12 eur za hodinu, což obnáší téměř 50 tisíc měsíčně, a nikdo tam odbory neobviňuje z tvůrce inflace, která v SRN v říjnu zpomalila na 3 procenta. Ekonomičtí vládní poradci, ale také Česká národní banka, by mohli našemu kabinetu připomenout, že zaměstnanci nejsou tvůrci inflace, ale jejími téměř čistými příjemci. Tedy že na znehodnocení měny reagují až jako poslední a s čistou ztrátou. Také, že se řadíme mezi velmi úzkou skupinku zemí, kde je průměrný důchod (čistého) vyšší, než minimální mzda (hrubého).
Spolu s ministrem dopravy Martinem Kupkou by se mohli podívat na to, jak dopadá automobilový průmysl, když se podvolí diktátu Evropské komise. V září v Německu spadl o 5 % proti předcházejícímu měsíci. Ostatně, celý průmysl tam šel dolů, v září meziročně o 3,7 %, a to při bohatě dotovaných cenách za energii.
Dalo by se ještě pokračovat, ale není to zapotřebí. Neboť ty základní úkoly pro vládu jsou domácí a k jejich řešení stačí studovat tuzemskou látku. S cenami potravin v maloobchodě ani předseda vlády nic nenadělá. Nejen, že to přiznal, on si to už vyzkoušel zhruba před rokem, i když pak na sociálních sítích hrdě oznamoval, jak díky tlaku vlády klesá inflace a obchodní řetězce vyhlašují slevové akce. Co by ale řešit mohl a měl, je pokles kupní síly obyvatel, za poslední dva roky jejich disponibilní příjmy klesly bratru o 30 procent. V důsledku inflace.
To s sebou nese i další konsekvence. Například nárůst „povinných“ výdajů, které domácnosti musejí nést. Národohospodáři by tomu říkali výdaje mandatorní. Podíl výdajů domácností na bydlení podle ekonoma Daniela Prokopa dosáhl 31 procent. Z údajů Českého statistického úřadu lze vyčíst, že před 25 lety byl ten podíl poloviční, kolem 15 procent. V roce 2019 jsme byli někde na 27 procentech, bydlení u nás bylo relativně čtvrté nejdražší v EU (průměr 23,5 %), před námi byli Finsko (28,8 %), pak Slovensko a Dánsko. Na vině je nejen inflační růst nákladů, ale také stále nedostatečná výstavba nových bytů. V září bylo dokončeno o téměř 26 % méně bytů, než před rokem. Podobně, jako počet bytů zahájených. Tři roky se nedaří sepsat a odsouhlasit nový stavební zákon. Zato novela pracovního zákona, který výrazně omezuje občany i firmy v sezónní, příležitostné práci nebo přivýdělku, byla hotova cobydup.
Podíl výdajů na potraviny, abychom se vrátili k tématu předsedy vlády, činil v roce 1990 necelých 11 %, letos 18 procent. V Evropské unii podle Eurostatu to bylo 14,3 procenta. Když to tedy dáme dohromady s bydlením, jsme s těmi „mandatorními“ výdaji domácností na 49 procentech. V tom nejsou další, jako např. povinné ručení za automobil, pojištění domácnosti, penzijní spoření a jiné.
A ejhle, už 17 měsíců v řadě klesají maloobchodní tržby. Nebo-li spotřeba domácností. V září meziročně o 4 procenta, za potraviny o 4,1 procenta. A pak že s těmi cenami nejde nic dělat. A pak že „tlak vlády“…
