Velký bratr už není, prostě normálka
Obdrželi jsme do redakce Světa hospodářství žádost od jedné společnosti, o níž jsme onehdy vydali článek, že prý nedávno pozměnili své podnikání, rozšířili portfolio poskytovaných služeb, a zda bychom tedy v článku neopravili tu slůvko, tam větičku, aby to jako lépe odpovídalo současnosti. Nešlo o nějaké překlepy nebo nepřesnosti, ale o přepis. Ten článek jsme vydali před rokem.
V internetovém deníku by to jistě nebyl technický problém. Mně ale naskočila představa Winstona Smithe, hlavního hrdiny Orwellova románu 1984. Byl zaměstnán na ministerstvu pravdy a jeho práce spočívala v tom, že opravoval staré noviny. Přepsal článek nebo vyměnil fotografii v souladu s aktuální politicko-ideologickou doktrínou, na patinovaný papír nechal znovu vytisknout staré vydání a vložil je do oficiálního archivu. To původní pak vhodil do ohnivé pece.
V roce 1949, kdy George Orwell své dílo dokončil, nemohl pochopitelně tušit cokoliv o elektronických médiích. Co už je méně pochopitelné, že dnešní současníci nic netuší o Orwellovi a jeho románu 1984. Respektive o dějích, způsobu vládnutí Strany, o kontrole myšlení a o ideologii Angsocu. A to, prosím, za našeho mládí byl román 1984, stejně jako celý Orwell, literaturou zakázanou (ačkoliv seznam zakázaných autorů a titulů nikdy neexistoval). Dnes je studentům doporučován (protože tzv. povinná četba už povinnou není, ale na seznamu doporučených Orwell je). Tak si ho také v jedné střední škole dva studenti vylosovali jako maturitní otázku, neb ho jako přečteného ve svém osobním seznamu uvedli. Moc se v tom, jak jsem se doslechl, ani jeden z nich nevyznal. Na doplňující dotaz zkoušejícího, kdo byl Velký bratr a co by o něm mohli říci, jeden ze studentů odpověděl, že Velký bratr je on sám sobě, protože sám nad sebou bdí. Druhý prohlásil, že Velký bratr je fajn, protože dohlíží na zákon a pořádek a je to tak správně.
sledování a šmírování se stalo obecně přijímanou normou
Neukvapujme se odsudkem, že je to generační záležitost, že takoví jsou dnes ti mladí. Jeden z mých přátel, o pár let starší než já, mi onehdy pomáhal stahovat do mobilního telefonu jakousi užitečnou aplikaci. Ta mě požádala o povolení sledovat moji polohu. Nechápal jsem, nač to potřebuje, tak jsem to nepovolil a bylo po stahování. Pak jsem se známého zeptal, jak to řešil a nač je to sledování dobré. „Jinak by to přece nefungovalo,“ odvětil.
Sledování a šmírování se stalo obecně přijímanou normou s tím, jak je rozlezlé do mobilů, počítačů, ulic, parkovišť, samoobsluh a kdoví kam ještě. Chápu, že se lidé snaží to nevnímat, ignorovat, protože by se z toho museli zbláznit. Nebo by jim leccos nefungovalo. Spousty lidí si navykly pronásledovat sami sebe zcela dobrovolně. Ani tento jev není generačně podmíněný, dělá to i řada mých věkovitých známých. Nepustí mobil z ruky, neustále se někde s někým nebo se sebou fotografují, pak obrázky rozesílají všude možně, na kdejaké nástěnky a zdi vypisují, kde jsou, co tam dělají, jak se mají, a pak se diví, když to posbírá a vytasí někdo, kdo to s nimi nemyslí dobře. A ještě to okomentuje, že ani oni to nemyslí dobře. Případně jen že nemyslí dobře.
Často svou letargii vůči šmírování lidé omlouvají tím, že když nic neprovedli, nemají co tajit, a tak je jim to jedno. Ale ani to neobstojí. V osmdesátých letech jsem byl po dvakráte povolán k výslechu (podání vysvětlení) do proslulé Bartolomějské, a to jsem se také ničím neprovinil. S uzarděním přiznávám, že ani proti tomu režimu. Záminkou byl odposlechnutý telefonát mezi mnou a kolegou muzikantem o programu chystané jamsession. Kolega podepsal Chartu 77, o čemž jsem neměl tušení. Což mi ale soudruzi nevěřili a půl hodiny na mě řvali, že moje děti nenechají ani dochodit základku, jestli se nepřiznám. Podruhé to bylo kvůli neschválenému textu písně, kterou jsme přehráli na uzavřeném večírku, schvalování tehdy podléhaly veřejné produkce.
dnes je módní to reklamní slovo: „Zažijte…!“
Takže je mi proti srsti, že když jedu autem do práce, policie si mě po cestě šestkrát vyfotografuje, i když jsem nic neprovedl. A to počítám jen ty kamery, o kterých vím. Cloním si před nimi obličej. Mimochodem, z těchto důvodů nebylo úsekové měření rychlosti povoleno v Německu.
Že žijeme v jiném státě, v jiném režimu? Možná ano, ale neví se, jak ještě dlouho. Možná už dávno ne. Možná jsem starý, možná paranoidní. Možná mám jen jiné zlozvyky a zkušenosti. Možná proto je dnes tak módní to reklamní slovo: „Zažijte…!“ A možná se bojím, že budu jednoho dne v zoufalství křičet: „Udělejte to Julii!“
