Trvalé bydliště není jen právo, ale i povinnost. Třeba na místím úřadu
ZPRÁVA Z TISKU. Deník Mladá fronta Dnes (MfD) v pondělí 16. února otiskl komentář Vladimíra Vokála o o nedostupnosti bydlení a kulturních válkách. Píše zde: „Bojovníci proti kulturním válkám i jejich skalní zastánci se nás dnes s až náboženským zápalem snaží přesvědčit, že osud západní civilizace se láme na tom, zda se zpřísní potratová politika, omezí náhradní mateřství, jestli stát přestane přispívat na změnu pohlaví nebo zda se otevře debata o eutanázii. /…/ Kulturní střety – jakkoliv emotivní a mediálně vděčné – z velké části odvádějí pozornost od mnohem nebezpečnější krize, do níž Západ pomalu, ale vytrvale míří; krize která se netýká symbolů ani identity, ale obyčejné každodenní existence: krize bydlení.“
Načež autor vyjmenovává „šest hřebíčků do rakve“ dostupného bydlení, opíraje se o údaje z Eurostatu. Ceny bytů od roku 2010 vzrostly o více než polovinu, nájmy o čtvrtinu. „Bydlení se systematicky přesunulo z oblasti základní lidské potřeby do oblasti investičního aktiva. Domov se stal finančním nástrojem, nikoliv sociálním právem,“ komentuje statistiku Vokál v jednom z hřebíčků.
Z pohledu mezinárodního práva je právo na bydlení uznané lidské právo. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948 článek 25 uvádí, že každý má právo na životní úroveň zajišťující zdraví a blahobyt, což zahrnuje i ubytování. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 definuje právo na přiměřené bydlení jako součást práva na přiměřenou životní úroveň. Podle výkladu OSN právo na bydlení mj. znamená bojovat proti diskriminaci na trhu s bydlením a vytvářet podmínky, aby bylo bydlení dostupné, bezpečné a obyvatelné.
Právo na bydlení lze chápat z pohledu tržního. Bydlení je komodita, nárok na ni „zadarmo“ neexistuje, a pokud ano, zaplatí ji někdo jiný, zpravidla „ostatní“ daňoví poplatníci. Z pohledu lidských práv je to právo humanitární. Bydlení je základní podmínkou pro důstojný život. Bez adresy si těžko najdete práci, udržíte zdraví nebo vychováte děti.
Nejen to. U nás je adresa trvalého bydliště podmínkou pro řadu právních úkonů. Například zápis dítěte do školy, do povinné školní docházky, je podmíněn trvalým bydlištěm dítěte. Chcete-li získat zaměstnání, musíte vyplnit v dotazníku rubriku „bydliště“. Když potřebujete bankovní účet, na který by vám stát posílal sociální dávky, bez trvalého bydliště účet nezískáte.
Stát vynalezl institut trvalého bydliště v sídle obecního úřadu. Jeho adresou se lze prezentovat ve všech dotaznících, na jeho adresu pošta doručuje doporučenou poštu. Jako řešení některých provozních potíží to asi nebyl úplně špatný nápad. Ale on se stává řešením pro stále větší počet obyvatel, kteří mají s bydlením skutečné potíže. Je to způsob, jakým lze prostě ojebat mezinárodní práva na bydlení výše citovaná. Včetně Listiny základních práv a svobod přijaté i Českou republikou, která doslovně neobsahuje větu „každý má právo na byt“, ale je tam psáno: „stát má povinnost poskytnout pomoc těm, kteří si nemohou zajistit základní životní podmínky“, (kam bydlení spadá). Jak by se tvářil předseda místního úřadu, kdybyste se mu tam s rodinou tam přihlášení skutečně nastěhovali „na trvalo“?
Takové případy se stávaly a možná ještě stávají. Rodina se usídlila na chodbě úřadu před příslušnou kanceláří odboru bytové politiky a do odpoledne nějak získala dlouhá léta neobydlený byt. Společností zavržena, jako líní cikáni, co nechtějí pracovat a těží ze sociálních dávek.
Ale ani to už není tak docela pravda. Vokál ve svém pátém hřebíčku opět cituje data z Eurostatu: „Miliony lidí (v Evropě) dávají na bydlení více než 40 procent svých příjmů, téměř desetina domácností má problém platit nájem, hypotéku nebo energii. Pro chudší vrstvy znamená bydlení permanentní úzkost, nikoli bezpečí.“
Dodejme z našich zdrojů: ceny bytů a domů k bydlení v EU stouply v 1. čtvrtletí o 5,7 procenta. V České republice tempo růstu dosáhlo 9,9 %, v Praze na sekundárním trhu dokonce 15,8 procenta. V prvním loňském čtvrtletí ceny bytů stouply meziročně o 15,8 %, což je nejrychlejší tempo růstu od poloviny roku 2022. Je to čtyřnásobný růst ve srovnání s reálnou mzdou a dvojnásobný proti růstu investičních nákladů. „Ceny bydlení na celém kontinentu rostou výrazně rychleji než mzdy. Tento jev proměnil bydlení v nájmu, které by mělo být flexibilní volbou, v hlavní rizikový faktor chudoby v ČR: 47 % nájemních rodin je v příjmové chudobě,“ píše se ve studii Platformy pro sociální bydlení, zpracované společně s výzkumnou společností PAQ Research, Ostravskou univerzitou, amo.cz a Sdružením nájemníků z konce minulého roku. „Krize bydlení dalece přesahuje ekonomické tabulky a finanční ukazatele. Jedná se o hluboký zásah do základního lidského práva na bydlení, zakotveného v mezinárodních úmluvách i v Listině základních práv a svobod,“ píší autoři studie. Přes 60 % respondentů v EU v roce 2025 vyjádřilo obavy z neschopnosti hradit náklady na bydlení, což ukazuje na masivní rozšíření bytové nejistoty. „Je třeba přestat vnímat bydlení primárně jako investiční aktivum a vrátit se k jeho esenciální funkci sociálního statku a veřejného zájmu,“ zdůrazňují autoři studie.
Vraťme se k tématu článku z MfD. Které veřejnoprávní a lidskoprávní organizace se zabývají dostupným bydlením? Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) od 1. ledna tohoto roku prosadilo Zákon o podpoře bydlení, čímž zřídilo kontaktní místa pro bydlení a garanci pro majitele bytů (ne pro nájemce). Státní fond podpory investic (SFPI) poskytuje dotace a nízkoúročené úvěry obcím i soukromníkům na výstavbu dostupných nájemních bytů. Jde o nájemce v tzv. potřebných povoláních, jako jsou učitelé, hasiči, policisté. Nebydlících v povoláních nepotřebných se tato podpora netýká. Dále tu máme Platformu pro sociální bydlení. Sociální bydlení ale není totéž, co bydlení dostupné. Iniciativa Za bydlení je volné sdružení organizací, které se snaží dostat téma bytové nouze do veřejného prostoru a politiky. Ale tam už téma je, má ho vláda ve svém programu. Není vládou první. Pak jsou tu už jen charitativní organizace, které pomáhají těm nebydlícím: Charita ČR, Armáda spásy, Člověk v tísni a Ombudsman.
Zato tady máme organizace, jako Děti Země, která poslala dvě kasační stížnosti proti výstavbě dvou nových bloků v jaderné elektrárně Dukovany Nejvyššímu správnímu soudu. Spolek ve své stížnosti napsal, že usiluje o stanovení požadavků například na kácení dřevin jen v mimovegetačním období nebo o měření hluku během provozu bloku. Přitom soud stejně jako ministerstvo průmyslu a obchodu už dříve zamítly tyto výhrady jako neopodstatněné. Elekřina z těchto plánovaných dvou elektráren je pro ČR nepostradatelná, ale Děti Země se zřejmě o budoucnost svých dětí, jejich náklady na bydlení a energii, netrápí. Spolek žije z dotací institucionálních dárců a zřejmě s tím počítá i pro své děti.
Vladimír Vokál svůj komentář uzavírá slovy: „Zatímco se hádáme o symboly a gesta, rozpadá se materiální základ západní společnosti. A bez dostupného bydlení nefunguje rodina, mobilita ani důvěra ve spravedlnost systému. Demokracie se sice dá udržet i bez nich, ale jen jako prázdná schránka.“ Západní civilizaci tak hrozí něco mnohem prostšího, než potraty, transgender nebo eutanazie. „Stárnoucí Západ, který přestane dávat mladým lidem naději, že si jednou budou moci dovolit normální, důstojný život.“