Třetina amerických filmů? To je dost málo
Již delší dobu můžeme, často s malým pochopením, zaznamenat jak na programech kin a pak i ve filmových sálech, a rovněž na obrazovkách televizí (jak veřejnoprávních, tak soukromých) výraznou převahu amerických filmů či seriálů. Amerikanizace, která u nás s obnoveným tempem začala v devadesátých letech minulého století, pokračuje a film je toho nejlepším důkazem.
Nejinak je tomu i v dalších oblastech, prvky amerikanizace spojené s globalizací nalezneme nejenom v kultuře, ale rovněž v médiích, v obchodě, v módě, oblékání a též ve stravování (pověstné fastfoody). Samozřejmě pak vyvstává otázka, zda této amerikanizace není příliš, zda neztrácíme svoji originálnost a osobitost. Zvláště, připojí-li se k tomu rychle se prosazující anglicizmy a amerikanizmy v jazyce.
Ale nechme tuto obecnou otázku povolanějším a věnujme se našemu užšímu tématu, a to americkým filmům. Právě na případě filmu vidíme, že dominance americké filmové produkce v našich biografech není znakem poslední doby, ale lze ji zaznamenat hned od počátku vzniku filmu.
do roku 1917 předstihl americký film všechny dřívější konkurenty o mnoho délek
Díky historickému vývoji spojenému s izolacionismem USA převažujícím na počátku 1. světové války se mohla v Americe výrazně rozvíjet průmyslová výroba, a to včetně filmového průmyslu. Již v roce 1914 připadala na Ameriku zhruba polovina světové filmové produkce a americké exportované filmy postupně vytlačovaly v Evropě dosud převládající filmy, zejména francouzské a dánské. Podle filmového historika Jerzyho Toeplitze „…do roku 1917 předstihl americký film všechny dřívější konkurenty o mnoho délek“. Obrovské zázemí, které vytvářely rapidně se rozšiřující biografy a rychle se zvětšující divácká obec, vyžadovalo stálý příliv nových filmů a pravidelně se měnící změny repertoiru. Nadprodukce filmů, finančně saturovaná domácím trhem, vedla logicky k vývozu amerických filmů do světa, především do Evropy, a to za téměř dumpingové ceny. Po skončení války již americký film prakticky ovládl kina v celé Evropě. Americké filmy, které v té době byly uváděny v podstatě jako jediné v celé Severní i jižní Americe, tvořily v roce 1919 plných 90 procent programu biografů v nejvýznamnějších evropských zemích.
Nejinak tomu bylo i v nově vzniklém Československu. Dokladem toho je např. anketa, kterou na počátku dvacátých let uskutečnily Národní listy mezi svými čtenáři. Mezi mladými filmovými diváky, kteří se z větší části ankety účastnili, vítězil „vzrušujícím rytmem moderní doby“ americký film. Amerika dominovala jak mezi nejpopulárnějšími filmy, tak i mezi hereckými hvězdami. Dokonce se objevila formulace o horečce amerikánství, která s uváděním amerických filmů zachvátila Prahu.
Období přibližně od poloviny dvacátých let minulého století do jejich konce představuje tak první etapu převahy amerických filmů u nás, kdy jejich němé černobílé filmy jednoznačně dominují českým kinům. Ještě v roce 1929 představovaly americké filmy 90 % všech uváděných filmových programů. Nakonec i nám jsou stále povědomá jména amerických hereckých hvězd té doby. A není to jen Charlie Chaplin, ale i Mary Pickfordová, Buster Keaton, Harold LIoyd, Laurel a Hardy, a konče třeba dnes i méně známým Douglasem Fairbanksem.
v roce 1929 všech 20 uvedených zvukových filmů bylo amerických
I počátek zvukové éry je u nás poznamenán americkými filmy, neboť v roce 1929 všech 20 uvedených zvukových filmů bylo americké výroby (prvním byl hudební film Loď komediantů). Po útlumu uvádění amerických filmů u nás v první polovině 30. let minulého století jejich dominantní postavení zaujaly německé filmy (důvodem byl nesouhlas amerických firem s omezením dovozu zahraničních filmů ve prospěch filmů domácích). Tento stav spojený s výrazným poklesem uvádění amerických filmů však netrval dlouho a již od roku 1935 se americké filmové podniky vrátily se svými filmy na plátna českých biografů. Jejich podíl na všech uváděných filmech překračoval dvě pětiny. Mezi nejnavštěvovanějšími se objevila např. Moderní doba s Charliem Chaplinem, Kouzlo valčíku s Mauricem Chevalierem nebo Rozpoutaná vášeň s Gretou Garbo.
Vrcholem uvádění amerických filmů u nás, završující druhou etapu dominance americké filmové produkce, byl rok 1938, na americké filmy tehdy připadala více než polovina všech uvíáděných filmových představení. V dalších letech, v počátcích protektorátu, dochází k úbytku amerických filmů, samozřejmě ve prospěch německých filmů. Po japonském přepadení Pearl Harboru a vstupu USA do války jsou americké filmy již tabu. Po osvobození se americké filmy dostaly na výsluní jen v roce 1947, kdy svým počtem i dvou pětinovým podílem na všech filmech převážily dokonce preferované filmy ruské, resp. sovětské.
Po roce 1948 americké filmy dlouhou dobu nepřekračovaly ani 5 procent všech ročně uváděných filmů. Vracet se začínají do našich kin v 60. letech, kdy se jejich podíl několikrát blíží i desetině všech uváděných filmů. Připomeňme si alespoň jeden film, a to Sedm statečných s Yulem Brynnerem. Mírný nárůst pak pokračuje v 70. letech, opět namátkově lze uvést Letiště nebo Čelisti. V letech osmdesátých, kdy některý rok už americká produkce překračuje i jednu desetinu celého filmového repertoiru, při listování filmovými programy najdeme například trháky první kategorie, jako byl Vetřelec, oscarový film Kramerová versus Kramer, Horečka sobotní noci, Pomáda, Tarzan, nebo snad nejúspěšnější E. T. Mimozemšťan.
Stavidla pro americký film se naplno otevírají po roce 1989 a americký film opět, potřetí v naší filmové historii, dlouhodobě dominuje na plátnech kin, kde diváci mohli vidět Ramba, Barbara Conana a Jamese Bonda a brzy nato třeba i Základní instinkt. Již v roce 1990 představují americké filmy 90 procent všech uváděných filmových programů. Samozřejmě to nebyla jen kina, ale americké filmy při cestě za diváky využívaly i programy veřejnoprávní televize i vznikajících soukromých televizí.
Je logické, že postupně muselo dojít k útlumu amerických filmů, při tak vysokém počtu filmů jistě nebyly všechny trháky lámající rekordy. Současný stav je podle Unie filmových distributorů na úrovni podílu okolo 30 procent amerických filmů uváděných v jednom roce.
A tak můžeme konstatovat, že v případě filmu má amerikanizace u nás dlouhou tradici. Americké filmy měly v oblibě naše babičky a dědečkové, navštěvovali je i naši maminky a taťkové a s neutuchajícím zájmem jsme na ně chodili i my. A nakonec je sledujeme také dnes, i když už spíše jinými prostředky, než byla filmová plátna v minulosti.
