Symbolem doby je už zase strach. Někomu ale vyhovuje
„Jediná věc, z níž musíme strach, je strach sám,“ měl při svém prvním inauguračním projevu pronést Franklin Delano Roosevelt. Dnešní strachy jsou v mnoha případech logické i oprávněné. Jen se nabízí, že tahle situace taky leckomu vyhovuje.
Válka na Ukrajině potrvá dlouho. V jejím důsledku se udrží vysoké ceny energií, pokud ještě nestoupnou. Když se k tomu přidá nedostatek obilí (Rusko a Ukrajina jsou jeho velkými vývozci), znovu razantně zdraží potraviny. Nejen pečivo a mouka, ale i maso, protože obiloviny jsou surovinou pro krmiva. Navíc nebude slunečnicový olej.
Akciové trhy zakonzervují ztráty. Lidé, kteří na nich prodělali, budou čekat dlouho, než se vzpamatují. Inflace dál bude sílit, ekonomiku čeká stagnace, takže mzdy neporostou. Jestli přestane proudit plyn, zavře se spousta fabrik a energie znovu zdraží. Z Číny dlouho nic nedovezeme, začíná tam apokalypsa. Navíc bude zase sucho, to už je jasné. No, a nakonec se vrátí covid. Protože to říká pan ministr. A ten má vždycky pravdu!
Ne, není to legrace. Leckterá část z načrtnutého scénáře se může reálně naplnit. Naší nadějí je, že snad ne všechny a ne najednou. Proč tedy v úvodu ta citace? Která mimochodem koluje v mnoha obdobách (proto v úvodu ten podmiňovací způsob) a jedna z nich zní: „Jediná věc, z níž musíme mít strach, jsme my sami.“
Roosevelt ji pronesl v roce 1932, v době hluboké hospodářské krize. My sice ještě máme co jíst a kde bydlet, dokonce cestovní kanceláře čekají rekordní prodeje dovolených. Jenže ty si kupuje jen část společnosti. Další se propadá do chudoby.
Ani Rooseveltovi se vše hned nepovedlo. Důvodem, proč se tato věta možná hodí, je spíš pohled na příčinu všeho zla. Když se zeptáte na původ vysokých cen energií, dozvíte se od energetiků detaily příběhu napsaného od covidu, prázdných zásobníků na plyn a nepovedené transformace německé energetiky.
Na začátku všeho byl strach z nedostatku
Ale tím hlavním je: strach. Strach, že plyn přestane téct. Jak už pár webů spočítalo, nejvíc na tom vydělává putinovské Rusko. Prodává míň, ale za víc peněz. Trh je prostě ovládán strachem, takže nabídka má velkou výhodu. Přestože nemáme žádný viditelný nedostatek, ceny jsou astronomické
Od toho se pak odvíjejí ceny hnojiv, promítající se spolu s energiemi do zemědělství a potravinářství. Proč Čína drží lidi doma a drží tak pod krkem vývoz? Zjevně ze strachu. Buďto z covidu, což je oficiální varianta. Nebo z opadavání vše prostupující moci, emancipaci lidí či něčeho podobného. Každopádně nemocnice ve švech nepraskaly.
Půl bodu a průšvih je na světě
Čeho se bojí investoři? Že Fed zvedl svojí základní sazbu o půl procentního bodu? Vždyť se to čekalo, jen možná trochu později a v trochu menším rozsahu. Má toto zdražení snad sejmout firmy v čele globálních indexů, s jejich kapitálem, tržními podíly a zisky? Nebo se všichni bojí, že akcie jsou už přeceněné? Ale nad dlouhodobými poměry P/E jsme už dlouho.
Nejreálnější ze všeho je asi obava o dodávky obilí. I když i tady je jeden zlý faktor emocí – ze strachu se už prodává dopředu. Čímž se „buduje“ budoucí nedostatek.
Ačkoli ekonomická teorie to tak nenazývá, každá krize se vždy šíří dvěma kanály. Jeden je ten reálný a druhým je strach. Který pak vytváří sebenaplňující negativní scénáře.
Dnes je bohužel na místě, o tom není pochyb. Ale není třeba ho ještě živit. Třeba zklamáním z vládního deštníku, za kterým jsou formuláře, na jejichž vyplnění potřebujete zbytek života. Rozdmýcháváním pocitu, že uprchlíci z Ukrajiny už obsadili všechna náměstí i nádraží a že to tuto zemi položí.
Každá krize se šíří dvěma kanály
Nedostatkem vize, s níž by v této situaci vláda přišla. A nakonec ještě mistrem slova, ministrem zdravotnictví, který už teď ví, jak zase bude na podzim zle. Přestože velká část imunologů o tom má významné pochyby.
V podstatě nezbývá než si to hodit. Nebo třeba skočit do záchodu a zavřít za sebou poklop. Nebo můžeme hledat na životě to pozitivní (navrhuji procházku kolem dětského hřiště – ale přes den, než děti nahradí poživatelé psychotropních látek). A mimo jiné v sobě cítit podezření, že někdo má ze strachu i dobrý obchod. Třeba jako ti, kteří už nevědí, kam své marže napálit.
Michal Prokop to kdysi, v 90. letech v souvislosti s totalitou krásně nazval „konjunkturou průseru“. Tuhle konjukturu nestojí za to živit. Ale hodně lidí a firem to dělá.
