Svoboda slova není dárek od státu!

Otakar Foltýn. Foto: By ZSsen – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=138545016

Z některých vět koordinátora strategické komunikace mrazí. Možná jde ale spíš o nešikovnost, v lecčems působí docela rozumně.

„Stát dává občanům maximální právo, aby si říkali, publikovali a mysleli, co chtějí,“ měl Otakar Foltýn prohlásit hned podle několika médií (například Aktuálně.cz). Ta věta zní děsivě. Zvlášť, když údajně přidal: „Kdo mě viní z cenzury, kolaboruje s Ruskem.“

Jenže když se člověk začte či zaposlouchá do dalších vět, které nově jmenovaný koordinátor strategické komunikace pronesl, vypadá to kupodivu docela rozumně. Cenzuru skutečně odmítá, chce hovořit pozitivně. Připomínat lidem, proč je důležité, aby jim bylo zachováno „právo žít a mít“, typické pro západní demokracie. A proč je důležité cítit řekněme sounáležitost se svou zemí.

Je až neuvěřitelné, kolik lidí by tu nejraději přivítalo Vladimíra Putina, aby tady – jejich slovy – udělal pořádek. Řada z nás žije v bublině, kde to může vypadat jako nemožné. Ale v jiných bublinách je to úplně jinak. Za všechno můžou Ukrajinci, posíláme jim peníze, za něž by důchody mohly být dvojnásobné, ceny v obchodech určuje vláda, hlavně cigaret a piva, základních to životních potřeb.

No, u těch cigaret je to částečně pravda a moc se to nedaří. Ale on se vždycky kousek pravdy někde najde.

V tom je ta potíž. A sice, že ke každé pravdě existuje nějaká jiná, ke každému příběhu existuje příběh alternativní. Je zajímavé, jak suverénně se u nás pracuje s pojmy jako objektivita, pravda či skutečnost. Přitom otázku, zda můžeme vůbec poznat objektivní realitu, si kladli už staří řečtí filozofové. Věřím, že ji zcela ignorují i ti, kteří nosí květiny k uctění velikánů, jakými byli Immanuel Kant, René Descartes, Arthur Schopenhauer či řada dalších. Včetně Jana Patočky.

A pak je tu ta praktická rovina. Úspěšný vyjednávač, manipulátor i leckdo další tuší, že se při přesvědčování nemá pracovat s argumenty, jak co je. Ale s tím, na co bude dotyčný slyšet. Jestli Otakar Foltýn dokáže nějaké množství lidí (byť by jich bylo pár stovek) přesvědčit, že demokracie a svoboda jsou lepší než otroctví a pohodlí, tak klobouk dolů. Zcela vážně!

Úspěšný vyjednávač tuší, že se při přesvědčování nemá pracovat s argumenty

Rozdíl mezi Ruskem a USA totiž není v tom, že Amíci či Frantíci jsou ti hodní a Rusové ti zlí. Všechna kritika amerických vlád a tajných služeb, které se neštítily například podporovat diktátory, je zcela namístě. Rozdíl je v systému. V tom právu žít a mít, ve svobodě jednotlivce. Kdo hledí k západním mocenským a podnikatelským elitám automaticky jako k mírotvorcům, je stejně naivní jako ten, kdo tak hledí k Putinovi. Ale garance svobody a lidských práv je tu přece jen řádově jinde. To by snad bylo dobré, kdybychom si uvědomili.

Většina lidí však mění názory nerada. Zpravidla vnímají jako pravdivé ty postoje, které společnost utvořila či vnutila lidem ve svém vývoji. Anebo ty, které se jim hodí. Proto bych se asi jako bývalý PR ptal: „Co jim dává svoboda? O co přijdou? Jak se jich osobně dotkne, když se poměry změní? Co jim to či ono dává a co bere?“

Většina lidí však mění názory nerada

I tak ale platí, že mě nemusí poslouchat, pokud nebudou chtít. Přesněji řečeno, nemusí slyšet, co říkám, ale co v tom oni chtějí slyšet. Nebo nad tím mávat rukou. Bagatelizace jest mezi lidem velmi oblíbená. Jestli se něco velké části českých politiků musí nechat, tak že určitá skupina po léta varuje před opakovaným hospodařením s rozpočtovými schodky. A přesto to většinu lidí nezajímá. Jak to vyjádřil můj jinak poměrně vzdělaný kamarád: „K čemu jsou mi kecy, když Babiš jedinej mi dá peníze.“

Otakar Foltýn má před sebou těžký úkol. Má na něj málo času a asi i málo prostředků. Nevím, kdo by mu co poradil. Ale spíš než ideologii by to chtělo psychology a komunikační specialisty.

Nicméně ta ideologie musí být na začátku. Čímž se obloukem vracíme k té původní děsivé větě o tom, že stát dává občanům právo… to je totiž pohled putinovský. Z hlediska liberální demokracie je člověk svobodou nadán. Nedostává ji od státu, jako od monarchy. Stát mu jí může pouze v odůvodněných případech omezit v zájmu ostatních. Třeba u toho, co společnost shledá jako svinstvo – krádež, loupež, vraždu, znásilnění… nebo třeba při ohrožení územní celistvosti.

Málo platné, u toho by asi měl každý, kdo opravdu nemyslí cenzurně a v režimu jedné pravdy, začít. Ale tak mě napadá – máme vůbec právo lidi za státní peníze a se státem za zády přesvědčovat, že svoboda je dobrá? Co když není? Fuj, ale… no… vlastně je to otázka legitimní. To je ale ošklivé dopoledne.