Světem už zase obchází strach. Evropou obzvlášť
Je to neveselé čtení, ať se člověk podívá kamkoliv. Světem obchází napětí, nejistota a nic z toho ekonomickému zotavení Evropy nepřeje.
Člověk už ani netuší, kde to začalo. Tak samozřejmým se ten pocit, že jedeme nějak z kopce, stal. Po pravdě už před rokem 2020 ukazovala mnohá čísla, že jsme pozadu za světem v patentech a hodnocení univerzit. V těch nejmodernějších oborech s vysokou přidanou hodnotou jsme našli třeba Siemens, Ericsson, Nokii, SAP… ale světové akciové indexy postupně ovládly jak z hlediska růstu, tak kapitalizace firmy z USA.
Po období covidu přišel šok z cen energií (pozor, válka na Ukrajině jej akcelerovala, ale začalo to ještě před ní). Dnes jsme svědky toho, jak německé firmy hovoří o zmaru, chtějí odejít některé do Polska, jiné z Evropy. Sem tam se objeví náznak, že by se mohla situace trochu zlepšit. Ať už jsou to některá makrodata, nebo volání předních politiků po tom, abychom nechali firmy, a hlavně ty průmyslové víc žít.
Jenže – z EU zaznívá, že žádné změny nebudou. A je po pravdě skoro jedno, jakou bude mít Francie nakonec vládu a kdo vyhraje v Německu, jakým směrem se vydá Rakousko. V Evropě jen o určitých věcech rozhoduje rada, přičemž byrokracie a regulace v tom nejsou. Zbytek je v rukou komise a parlamentu, které už svoji podobu na pár let mají.
Ještě nedávno panovalo přesvědčení, že na kontinentu vládnou Německo a Francie. Na čem se dohodnou, to bude platit. Dneska to chvílemi vypadá, že vládne cosi, někde za nějakou stěnou, neuchopitelné, nepopsatelné, jakýsi duch čehosi, šedá eminence…
V tom je právě ta podivnost. Dějiny znají řadu šedých eminencí a teorie zabývající se mocenskými elitami tvrdí, že za politiky stojí skupiny lidí, které mají skutečnou moc a jejichž složení se mění jen minimálně. Jenže jak je potom možné, že vidíme téměř adminstrativní likvidaci evropského automobilového průmyslu? Devastaci energetické báze? Mimochodem aspoň v té mohou vlády něco dělat. Unie nakonec připustila renesanci jádra. Jenže na ní je třeba silní vlády ve Francii a trochu toho rozumu právě v Německu. Bohužel, je to běh na delší až dlohu trať. Francie s velkým zpožděním nedávno připojila nový jaderný reaktor. Propočty ale ukázaly, že to bylo, jak když plivne do sklenice.
Fareed Zakaria kdysi napsal, že výhodou Evropské unie je její nedemokratičnost. Protože může rozhodovat voličským tlakům navzdory. Teď se nám to ale otočilo, Zdá se, že nejde o ono kennedyovské občas se voličům vzepřít, ale o naprosté odstřižení obou stran.
Světlo na konci tunelu tak nevidět a do toho Donald Trump přichází na scénu se svými cly, nároky na členské země NATO a hlavně neskutečnými územními požadavky. A co je děsné – svět mu sice nechce dát, čeho si žádá, ale chce s ním o tom vyjednávat. Z Grónska zní: nechceme být ani Dány ani Američany, chceme být Gróňany. Ale chápeme váš zájem pane prezidente, pojďme jednat. O čem? O navázání vztahu jak mezi svatým Václavem a Jindřichem Ptáčníkem?
Světová média už píší, jak se v Grónsku kvůli bezpečnosti, ale i dopravě, a hlavně surovinám střetnou USA a EU? A to Grónsko? To asi dopadne až podle výsledku zápolení těchto celků. Že by si ho v nějaké formě vzal ten silnější?
Gróňané mohou vidět v dění naději na odtržení od Dánska, ale i obavu z nadvlády USA. Američané mohou vidět naději na návrat USA na výsluní, ale i zároveň sdílet obavu z devastace demokratických struktur. Evropané se bojí o prosperitu a Číňané, zda to ekonomicky nepřepálili. Ukrajinci se bojí války a Rusové upřímně nevím. Jenže zatímco třeba při hypoteční krizi byl ten strach trochu přehnaný a iracionální, teď je založený na racionálních obavách z rozvratu dosavadních pilířů západní společnosti. Společenských i ekonomických. Nesmí nás ovládnout! Ale jak na to, to je na hodně velký grant. Jeho vypsání samozřejmě nepředpokládám.
