Špatný zprávy každej den
To není chyba v titulku, to jsme si půjčili nejčastější český překlad skladby od Franka Zappy. Docela se hodí na současnost. Naposledy nás Evropská komise hodila na ekonomický chvost unie. Je to tak zlé?
EK očekává v naší zemi pro letošek stagnaci na úrovni tzv. černé nuly. Tedy, že HDP poroste o 0,1 %. Shoduje se tak mj. s Českou bankovní asociací a je mírně optimističtější než ministerstvo financí a Česká národní banka. Ty dokonce očekávají drobný pokles. Hlavní příčinou má být zpomalení poptávky.
Pokles HDP, růst cen, růst daní…
Do toho nám média hrozí růstem daní, hlavně odvodů u OSVČ, zpomalením valorizace penzí a zřejmě přesunutím řady výrobků a služeb z nejnižší do vyšší sazby DPH. V Asii už se zase nabírá na nějakou epidemii…
Po zhruba 30 letech pozorování ekonomického světa si i bez hlubokého makroekonomického vzdělání troufám tvrdit, že každá krize se šíří dvěma kanály. Tím prvním je ekonomická provázanost trhů a tím druhým strach.
každá krize se šíří i strachem
Asi nejsilněji to bylo cítit na přelomu let 2007 a 2008 po vypuknutí hypoteční krize. I u nás byl cítit pesimismus. Zpomalení exportních trhů a neochota bank pouštět se do jakýchkoliv rizik však nakonec přece jen vyústily v pokles HDP a do té doby největší schodek státního rozpočtu. Vláda odpouštěla zálohy na daně a celkově se snažila stimulovat nabídkovou stranu ekonomiky. Což ten strach možná ještě posílilo.
Ekonomický propad to byl velký, přes čtyři procenta. Trval ale pět kvartálů a pak přišel návrat v k růstu. Leckdo už si na to ani nevzpomene. Natož pak na opětovné ale mnohem mírnější poklesy v letech 2012 a 2013.
Tentokrát to není legrace
Nebudiž tím řečeno, že i dnešek je jen přechodná věc a legrace. Je tu pár rozdílů. Jednak ten, že dnes jsme v Evropě mezi státy, které mají krizi odnést nejvíc. Především ale, že se ukazují zásadní problémy. Předluženost Evropy, křehkost a špatné fungování energetické soustavy, nárůst byrokracie a regulací, obrovská závislost hlavně na Asii, především pak Číně a u nás doma ekonomika s obrovským podílem lidí placených státem a velkým podílem výrob s nízkou přidanou hodnotou.
Málo platné, v letech 2007 a 2009 i v dluhové krizi 2012 až 2013 šlo o problémy poněkud izolovanější. Ne tak prorostlé do celé struktury ekonomik. Navíc jsou ty dnešní doprovázené vysokou inflací, radikalizací určitých skupin obyvatel, nesmyslných nápadů z Bruselu i odjinud, jak náš svět vylepšit, a ještě k tomu velkými pochybami o bezpečnost.
Třese se to všechno jako sulc. V tomto kontextu by pokles HDP o desetinu procenta a následný návrat k růstu, jak Evropská komise předpokládá, byl spíše pozitivní. Jenže pozitivně se dnes nepíše. Teda ono se to nikdy nepřehánělo, protože negativní titulky táhnou víc. Teď ale je to trend nad trendy.
A nelze si pomoci, pomáhá tomu i česká vláda. Ačkoliv v některých věcech dosáhla úspěchů, její komunikace je dlouhodobě tragická. Střídání slibů a jejich neplnění, kusých informací, které se následně relativizují… Tak to bylo se změnou přístupu k restrikcím za doznívajícího covidu, řešením dopadů energetické krize na domácnosti a teď s různými záměry kolem daní a penzí. Vždyť to není tak dávno, co premiér Petr Fiala zopakoval, že daně se zvyšovat nebudou. A odvody jsou jen daň s jiným názvem.
Komunikace vlády je dlouhodobě tragická
Z chaosu se někdy dokáže zrodit nová kvalita. Ale v politice a řízení státu by to platit nemělo. Ani v jeho komunikaci. Nejistota pak ještě roste a dopady do ekonomiky i zdraví lidí jsou velké.
Zappa to v 60. letech viděl jasně tak, že se na něj valily depresivní zprávy z televize. Rolling Stones, resp. Mick Jagger si v ještě slavnější Satisfaction zase stěžoval, že ti, co ho oslovují z televize, mu nepřidávají nic než komerční kecy. Takže se zdá, že by bylo nejrozumnější tu bednu a zpravodajství vypnout. No jo, jenže člověk informace mít má a měl by je vnímat třeba jako varování. Jako možnost dalšího vývoje. Který má vzít v úvahu, a ne se z nich rovnou zbláznit. Jenže je to dost těžké.
