Sladká Francie se vrací na plátna našich kin
Francii máme rádi. Nejen když Paříž hostí olympiádu. Nejen počátkem léta, když se jede cyklistická Tour. Máme ji rádi pořád: zámky na Loiře, Louvre či Eiffelovku v Paříži, anebo Mont Saint Michel v Normandii. A to i přes ostrý nástup amerikanizace v tomto 21. století, který se odrazil nejenom v kultuře. Holt už to není jako za první republiky, kdy se i řada úředních publikací tiskla dvojjazyčně, tedy v češtině a francouzštině.
Kromě cestování, které je nejlepším prostředkem k poznání Francie, přiblíží nám zemi nejvíce kultura, zejména filmy. Pojďme se tedy podívat, jak to bylo s francouzskými filmy v našich biografech v běhu času.
Většině čtenářů asi nemusíme připomínat, že právě ve Franci film vznikl, a rovněž, že Francie byla první filmovou velmocí, než ji o prvenství připravila světová válka. Uveďme si alespoň tři známé pojmy: bratří Lumierové, Geoges Méliés a dodnes ve filmové branži působící firma Pathé. Francouzské filmy také v době před 1. světovou válkou a na jejím počátku ovládaly plátna tehdejších biografů v Evropě a ve světě. Samozřejmě nejinak tomu bylo v Rakousku-Uhersku. I zde naše praprababičky s napětím sledovaly především francouzské filmy, doplňované filmy italskými, dánskými a dalšími. Mezi tehdejšími velkofilmy, čerpajícími inspiraci zejména v literatuře a divadle, bylo možné nalézt např. tituly Dítě Paříže, Hrabě Monte Christo, Fantomas (tehdy samzřejmě němý), filmy vycházející z tvorby V. Huga, jako např. Bídníci, nebo i příběhy z Lidské komedie H. de Balzaca či Zabiják E. Zoly.
K ústupu francouzských filmů ve prospěch USA docházelo v průběhu války, a hlavně po jejím skončení. Jak tomu bylo u nás? Po vzniku republiky zpočátku ještě převažovaly německé filmy, tvořily asi čtvrtinu repertoáru, na prvé místo ale nastoupily rychle filmy americké, ve dvacátých letech se jednalo asi o polovinu všech filmů promítaných v československých biografech. Francouzské filmy s podílem blížícím se 10 procentům byly na místě třetím.
A co mohli naši předci v již zvukových 30. letech shlédnout? Obvykle převažovaly komedie a mírně lechtivé filmy (Bludičky z Paříže, Hřích jedné noci), nechyběly samozřejmě filmy historické (Orlík, Vévoda Zákupský) a časté byly i filmy významné svým námětem, např. Paní Bovaryová režiséra J. Renoira. Také se hrály muzikály, mezi jinými Ať žije svoboda R. Claira, nebo ZuZu s Josephinou Bakerovou a Jeanem Gabinem. Úspěch slavil Román podvodníka, klasická komedie se Sachou Guitry, zařazená do knihy 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. I ve třicátých letech si francouzské filmy udržely třetí místo v pořadí cizích filmů za americkými a německými.
Až na výjimky zmizely z biografů za okupace. Po ní, ve specifických letech „třetí republiky“, dosáhl podíl francouzských filmů až jedné pětiny všech a bylo možné vidět např. další zpracování Hraběte Monte Christa, Hrbáče, ale také filmy Člověk bestie s J. Gabinem, nebo stále znovu natáčenou pohádku Kráska a zvíře, tentokrát už s Jeanem Maraisem.
V padesátých letech, zejména v jejich první polovině, tvoří základ repertoáru československých kin sovětské (ruské) a české filmy. Západní produkce nejsou prakticky vůbec uváděny. Z francouzské filmové produkce jsou v roce k vidění vždy jen asi 4 tituly. Jmenovat můžeme Ruy Blase podle V. Huga, opět s J. Maraisem, dva filmy s Gerardem Philipem Ďáblova krása a Fanfán Tulipán a další zpracování Tří mušketýrů.
Ke změně dochází od poloviny 50. let, kdy malý zájem diváků, tedy klesající návštěvnost a mírné uvolňování režimu, vede k tomu, že se začínají uvádět i západní filmy. Samozřejmě to nejsou americké, ale přednost dostávají filmy francouzské. Mají několik výhod: jsou evropské, mají v té době hvězdné herce a velmi pestrý výběr námětů. Dominuje zde např. J. Marais, v dodnes v televizi uváděném Hrbáči nebo v Hraběti Monte Christo, nechybí ani G. Philipe např. ve filmech Červený a černý či Velké manévry (zde s Brigitte Bardotovou). V tomto období byl natočen i její kultovní, u nás uvedený film A bůh stvořil ženu.
Boom francouzských filmů na plátnech našich kin nastává 60. letech. To je Angelika v několika různých pokračováních a asi nejoblíbenější adaptace Tří mušketýrů s Gerardem Barrayem. V 70. letech nesmíme již opomenout Jean-Paula Belmonda (mj. Zvíře, Policajt nebo rošták), Alaina Delona (Sicilský,klan, Povídka o policajtovi), četnické komedie s Louisem de Funes, nebo filmy Pierra Richarda (Hořčice mi stoupá do nosu, Velký blondýn s černou botou). Jmenované i další filmové hvězdy nás oslovují i v 80. letech (Veselé Velikonoce, Zelňačka, Kopyto). Ke zlomu dochází na počátku 90. let, kdy do našich kin vtrhl americký film, který devadesátiprocentním podílem převálcoval filmy nejenom francouzské, ale i ty české.
podíl francouzských filmů výjimečně překračuje hranici 3 procent
Francouzské filmy se nadále objevují spíše jako solitéry. Z 90. let můžeme připomenout Asterixe a Obelixe s Gerardem Depardieue, film pak má řadu pokračování a relativně hodně diváků. Na začátku tohoto století zazáří v kinech Amélie z Montmartru s Audrey Tautou. Připomenout lze i filmy Edith Piaf, Mikulášovy patálie, Nedotknutelní a vyzobávat by šly i další filmové lahůdky. Nutno však říci, že podíl francouzských filmů na všech do kin uváděných se od roku 2000 pohybuje kolem 2 procent a jen výjimečně překračuje hranici tří.
Doba francouzských komedií ze 60. až 80. let s jejich nezapomenutelnými hereckými hvězdami je pryč (ty nyní můžeme sledovat, dá se říci, opakovaně, na televizních kanálech). Poslední Belmondův film Muž a jeho pes už byl u nás klubovou záležitostí.
Ale podle řady kritiků francouzské komedie chytají druhý dech. Námět jedné z těch zdařilých se jmenuje Sestry v sedle a pojednává o pětici mírně střelených jeptišek, které chtějí vyhrát finanční odměnu v cyklistickém závodě na rekonstrukci zchátralého hospice. Zádrhel plodící řadu komických situací je ale v tom, že ani jedna neumí jezdit na kole. Francouzské komedie staré přes čtyřicet let byly asi lepší, ale Sestry v sedle spolu s dalšími, jako jsou např. Alibi na klíč a pokračování Alibi na klíč: Den D, nebo Nová hračka (francouzský remake Hračky P. Richarda) naznačuje, že se blýská na lepší časy. Nakonec to i naznačuje právě uváděný další Hrabě Monte Christo. Tato už více než dvacátá adaptace románu starého přes 120 let má stále u diváků úspěch.
