Skandál: vláda dala tajně na Ukrajince 2,4 ‰ rozpočtu
Česká vláda rozhodla v utajeném režimu dát 4,6 miliardy korun na zvládání uprchlické krize. Leckdo to okamžitě vyhodnotil jako skandál. Přitom jde o 2,4 promile výdajů státního rozpočtu. Z problémů, které válka na Ukrajině přináší, je tohle naprostá drobnost.
Trošku zvláštní je, že kabinet rozhodl o uvolnění této částky na začátku dubna v utajeném režimu. Celkově jde ale o necelou desetinu toho, co skutečně uprchlická krize podle ministra vnitra Víta Rakušana bude stát. To už není málo, stačilo by to třeba na zvýšení učitelských platů o zhruba 18 tisíc. Také zhruba tolik dáváme ročně z rozpočtu na výzkum a vývoj.
No jo, ale lidé prchající před válkou potřebují pomoc ze všech nejvíc. Buďto jsme západní demokracie, i přes ateistickou většinu založená na křesťanských tradicích, nebo si na to nehrajme.
Problém spíš vyvstává s tím, že tyto náklady budou dlouhodobě zřejmě narůstat. Ne každému se podaří sehnat práci. Nechá je stát následně odkázané na sbírky a nadace? Těžko. Děti budou nadále chodit do českých škol. Teoreticky lze navyšovat počty dětí ve třídách a „pořídit to“ tak za stávající platy učitelů, stejné náklady na topení, odpisy… Ale co když to nebude únosné? Samozřejmě jsou tu i dotace na obědy a další náklady na konkrétní dítě.
Za mého dětství bylo běžně ve třídách třicet i víc dětí (u nás konkrétně 35). Dnes to bývá výrazně méně. Učitelky a učitelé si to samozřejmě pochvalují, s dětmi se dá lépe pracovat. Pokud se ukáže potřeba rozšiřovat třídy, vznikne i otázka, kde stát ty pedagogy sežene.
Za co pomůžeme překonávat traumata?
Další velkou kapitolou je psychologická a psychoterapeutická péče. Už dnes je jasné, že hodně dětí, ale i dospělých si s sebou ponese válku jako trauma. Odborníků je nedostatek, ale hlavně je není z čeho platit. Nějakou dobu budou pracovat částečně zadarmo, ale natrvalo to nejde. Dnes část uprchlíků získává péči na základě sbírek, ale dočasnou. Co bude dál?
Samozřejmě jsou tu i příspěvky na ubytování a řada dalších věcí. Nikdo neví, jak dlouho válka potrvá. Ale nebezpečí, že dlouho, je poměrně vysoké. Navíc se řada uprchlíků nebude mít kam vrátit.
Stát si bude muset říct, zda je následně bude chtít k návratu motivovat, což ale těžko zvládne Česká republika bez pomoci ostatních zemí. Nebo, zda při nízké porodnosti v Česku naopak přijme jako šanci mít zde nové, motivované občany trvale žijící pracující. Pokud ovšem pro ně bude mít práci, pokud si na to lidé zvyknou.
Kromě toho, že i v Česku je pár lidí nenávistných vůči cizincům, je to přece jen zvláštní představa, že u nás budou ukrajinština a čeština s ukrajinským přízvukem slyšet víc než dřív. To není xenofobie, to je prostě o pocitu domova. Také o vědomí, že mísení kultur je přínosné i naopak. Často z něj vznikají konflikty.
Bohužel, občané jako celek se k tomu vyjádří těžko. Leda snad ve volbách preferencí těch stran, které budou zastávat ten či onen názor. Nakonec ale rozhodne omezený počet politiků.
Nic z těchto faktů není důvodem, proč bychom uprchlíky neměli podporovat. To bychom se rovnou mohli vyloučit z řada civilizovaných lidí. Ale je dobré vědět, že těch změn a rozhodování nás čeká mnohem víc než jen na základě Green Dealu a drahých energií. A to pořád číhá v záloze covid.
