Sektorová daň? O kousek lepší než privatizace
Podruhé během pár let se v Česku diskutuje o sektorové dani. Dřív ji blokovalo ANO, teď ODS. Každá taková snaha o vylepšení rozpočtu zavání pokřivením trhu. Na druhou stranu je asi lepší než dotovat sekeru z privatizace.
Zatímco u nás se hovoří o sektorové dani podle toho, že by postihla některý ekonomický sektor (jeden nebo více), ve světě se spíš skloňuje jako daň z neočekávaných zisků. Ačkoliv zdanění nadmíru vydělávajících vypadá jak z učebnice marxismu leninismu, v praxi se k němu uchýlily i USA, Velká Británie či Austrálie.
USA k ní sáhly za ropné krize
Spojené státy tak učinily v době ropné krize, kdy podle politiků začaly ropné firmy vydělávat nestydatě a nezaslouženě moc. Zatímco ČSSD už v minulosti chtěla sektorovou daň pro banky s nádechem rovnostářství, teď se k ní i Velká Británie vrací mimo jiné s poukazem na to, že některé firmy těžící ropu v moři na severu už léta neplatí do státní kasy skoro nic. Protože si odepisují náklady související s přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku.
Zprávy o mimořádných ziscích firem obchodujících s elektřinou, vyrábějících elektřinu či obchodujících s ropnými produkty vypadají podezřele. Vždyť ceny pro spotřebitele rostou kvůli vysokým nákladům a nejeden distributor zkrachoval. Další s tím rizikem bojují.
Jenže není sektor jako sektor. Někde je konkurence větší, jinde menší (v 90. letech dokonce obchodníci s benzínem a naftou veřejně oznámili tržní dohodu, a až novináři přivedli ministerstvo průmyslu a obchodu – ÚOHS ještě neexistoval – na otázku, zda vlastně nejde o kartel). Někdo pracuje s termínovými kontrakty, jiný se spoléhá na promptní. Někdo trpí a jiný se veze.
Vždy by mělo jít o mimořádnou věc
Jak je to ve kterém sektoru, přenechme specialistům. Jde o princip, kdy při růstech cen lze prostě za určitých okolností brutálně vydělat. I proto Británie nadvakrát jednorázově (jednou vyměřila, nadvakrát se platilo) zdanila privatizátory veřejných služeb. Prostě došla k názoru, že ta privatizace jim přinesla mimořádné zisky.
Liberál by řekl „no a co, tak to měli prodat dráž.“ S čímž nelze než souhlasit. Asi si ale vláda Tonyho Blaira usmyslela, že to jejich předchůdci prodali moc levně. Možná záměrně. Vždyť podezření ze státního nepotismu nemusíme mít jen u nás.
Každopádně, podobná opatření – když už – by měla být určena vždy jen pro zcela výjimečné situace. Zda jsou přijatelné obecně, je otázkou přístupu. Každopádně by měla vždy nejdřív existovat analýza, zda se daň nepromítne do ceny pro konečné spotřebitele.
Pořád jde asi o přijatelnější myšlenku než státní sekyru záplatovat z privatizace. Výnosy z prodeje majetku prostě do rozpočtu nepatří, protože jsou výjimečné a nesystémové. Dočasná daň odčerpá někde peníze, které se použijí jinde. Privatizace à la Budvar zpravidla znamená přítok peněz ze zahraničí, které skončí ve spotřebě. Proto tam v minulosti privatizace nepatřily ani formálně.
Výnosy z privatizace do rozpočtů nepatří
Málokdo si dnes vzpomene, že původně měli čeští reformátoři na mysli vytvořit z privatizačních příjmů fond, který poslouží jako základ důchodové reformy. Tím pádem by tyto peníze sice taky skončily ve spotřebě, ale rozpouštěly by se do ní postupně, po dlouhá léta až desetiletí. A šlo by o jednorázovou operaci.
Výdaje na kompenzace růstu cen kvůli válce je taky snad jednorázová. Ovšem rozpočet by generoval schodky i bez toho. Takže ať už sektorová daň, či nedej Bůh privatizační příjmy, by měly lepit státní počet jen tehdy, pokud zapadnou do dlouhodobé koncepce konsolidace. A tu zatím nevidět.
