Procházka Prahou, to je výkon! Finanční především

V dnešní již vlahé noci vyrážíme po divadelním představení pěšky přes Staré Město. Není moc pozdě, něco před devátou, a ulice jsou ještě dosti plné lidí. Jak je již obvyklé, Češi jsou zde v menšině. Slyšíme nejvíce angličtinu, místy i němčinu a nechybí ani italština či exotická japonština.  

Ale zastavme se na několika slavných, či alespoň pražácky proslulých místech. První zastávkou budiž dům v Kaprově ulici s původně vyhlášeným Fišerovým knihkupectvím. Je tu od roku 1933, ale světovou proslulost získal díky filmu Ladislava Smoljaka Vrchní prchni! z roku 1980, v němž  knihkupec Vrána v podání šarmantního Josefa Abrháma sváděl v patře nad prodejnou pohledné mladé ženy. Pokud jste neviděli, nebo si nevzpomínáte, tak připomeneme pověstné tlačítko obsluhované objímanou ženou, uvádějící do pohybu mříž zavírající vchod do prodejny. Současnost: v duchu sloganu „peníze vždy na prvním místě“ majitel domu, bytové družstvo, neprodloužilo nájemci smlouvu (nepomohla ani petice občanů), a místo knihkupectví se na místě měla objevit literární kavárna, bistro, rychlé občerstvení, nebo něco podobného. Po někdy krátkých peripetiích různých nájemců nakonec pronajímatel trefil do černého. Prostory pronajal americkému řetězci Starbucks, což je v těchto  končinách výhodné zejména pro cizince, ale už i mnoho našinců si rádo v klidu vychutná předraženou kávu z udržitelného papírového kelímku. Pokud ho udrží, bývá někdy docela horký.

Poté, co mineme další řetězec, tentokráte to je KFC se stejným okruhem zákazníků, přicházíme na Staroměstské náměstí. Tento pražský klenot už patří prakticky jen cizincům. Angličtina, italština, španělština, ale také hodně němčina, a když přidáme i několik asijských řečí, lze mluvit o babylonu jazyků, ale v té večerní době již téměř bez češtiny. I když ani my nemůžeme neobdivovat nádherně nasvícený Týnský chrám, Staroměstskou radnici a řadu dalších památek, naši pozornost upoutá světly zářící Štorchův dům na jižním křídle, patřící mezi nejkrásnější domy na celém náměstí. Ani adjektivum domu, zdobeném mj. freskami Mikoláše Alše na fasádě, natož nápis knihkupectví A. Štorch a syn, nezabránily tomu, aby se v domě provozovaly dnes po celé Praze populární thajské masáže. Zde je to Thajský ráj, který okupuje celé přízemí domu, kde působila dříve prodejna knih. Tento prostor je zcela otevřený do náměstí a nabízí i vlastní světelnou show, včetně svítícího vozítka před vstupem, thajské masáže všeho druhu. Turisté, ale i ostatní procházející, pokud se sami neoddají masážím, mohou sledovat přímo při procházce kolem domu masírující Thajce a Thajky, a to včetně masáží nohou movitých cizinců. Původní majitel domu Alexander Štorch, který zde již před sto lety začal provozovat knihkupectví, se musí obracet v hrobě, a to nejenom on, ale i jeho stejnojmenný syn, který v této činnosti pokračoval. Bohužel, peníze jsou jako vždy na prvním místě, a tak zde pražský účel světí thajské prostředky.

umění, tradice a kultura jistě zvítězí a kramaření rychle skončí 

Opusťme Staroměstské Plaza a pokračujme opačným směrem po Královské cestě, Celetnou ulicí, míjíce palác za palácem. Zhruba uprostřed ulice docházíme k jednomu z nejhezčích, a to Menhartovskému paláci. Nebudeme se zabývat jeho bohatou a pestrou minulostí, ani jeho památkovou hodnotou, ale současností. V paláci je Divadlo v Celetné a sídlo Divadelního ústavu – Institutu umění, což jsou všechno na výsost kulturní instituce. Ale co vidíme v čelní stěně paláce, obrácené do Celetné ulice? Jeden krámek vedle druhého, mnohde i stavebně upravené, ve většině přitom s nekulturním zbožím: zlatnictví, různé tretky, Žabka a tak podobně. Nechybějí vietnamské obchůdky s čímkoliv. No jistě, historické centrum, Královská cesta, cizinci, kšeft. Žádnou roli zde nehraje ani kulturní renomé paláce, ani úctyhodné instituce zde sídlící. Je však nutno dodat, že palác vlastní magistrát spolu s třetinovým soukromým majitelem, takže honba za penězi může mít zřejmý důvod. Předpokládejme, že až magistrát bude vlastnit palác celý (uvedenou třetinu má podle zveřejněných informací zakoupit ještě v letošním roce), bude všechno jinak. Umění, tradice a kultura jistě zvítězí a kramaření rychle skončí. 

Když už máme téma komentované vycházky „peníze jsou za vším“, zamiřme nyní na Příkopy k budově bývalé Živnostenské banky. Z Celetné ulice to vezmeme pasáží v paláci s krásným českým jménem Broadway. Jen na okraj poznamenejme, že tento funkcionalistický skvost je stále neprodejný. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ho nabízí za téměř jednu miliardu korun v elektronické dražbě, a ani pošesté se nepřihlásil jediný zájemce. Co se za tím skrývá můžeme my, prostí laici, pouze hádat.

Budova Živnobanky ve stylu  novorenesance, stojící na Příkopech od roku 1918, je jediné, co zbylo z nejznámější a druhé nejstarší české banky založené před 155 lety, v roce 1868 (pomineme dnešní budovu České  národní banky, kterou si Živnobanka pro své rozšiřující se potřeby dostavěla za protektorátu). Samotná banka procházela úspěšně měnícími se politickými formacemi, a to včetně protektorátu i komunistického režimu. K její likvidaci došlo až v naší nové době poměrně s mnoha peripetiemi. Banky ji kupovaly, slučovaly a opět prodávaly, až nakonec skončila a plně se ztratila (zanikla) včleněním do italské UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., jak zní její oficiální název. Vzhledem k tomu, že způsob likvidace Živnobanky lze nahlížet mnoha pohledy, ocitujme k tomu formulaci Lidových novin z roku 2018: „Po listopadu 1989 jsou na případu Živnobanka symbolicky vidět osudy celého českého bankovního odvětví. Historicky první banka s výhradně českým kapitálem se dostává do zahraničních rukou, aby její značka před jedenácti lety zřejmě definitivně zanikla“.

jako s Živnobankou to dopadlo i s její skvostnou budovou

Stojí za zaznamenání, že poslední ředitel Živnobanky se stal ředitelem české pobočky této italské banky (v současné době působí v bance jako předseda dozorčí rady). Tak jako s bankou to dopadlo i s její fyzickou schránkou, tedy budovou. Skvostný exteriér, a hlavně interiér zdobený plejádou nejvýznamnějších umělců, střídal majitele jako ponožky a dnešní vlastník není ani známý. Obdobně se měnilo i její zvažované využití, z těch jmenujme alespoň muzeum skla a pak tradiční pražské – hotel. 

Neradostné záporné prvenství peněz u všech uváděných zastavení nás vede k úvaze zakončit naši procházku opačně, tedy pozitivně. Kam zamířit? Můžeme projít přes Náměstí Republiky, a již vidíme svůj cíl. Je to rovněž historicky cenné Masarykovo nádraží, kolem kterého se rozprostírá celý široký prostor mezi ulicí na Florenci a ulicí Hybernskou, dnes už známý pod názvem Masaryčka. I tady se jedná o peníze, a to nikterak malé, ale zatím s kladným dopadem nejenom pro jednotlivce, ale, jak lze již pozorovat, i pro širokou a především českou veřejnost. Stojíme na příjemném náměstíčku před nádražím a vidíme novou, již dokončenou zlatavou budovu od ateliéru světoznámé architektky Zahy Hadid. I když neodpovídá zcela původnímu návrhu, např. byla snížena její výška, je co obdivovat. Především při srovnání s minulostí ulice Na Florenci. V důsledku dřívější bouřlivé obnovy zdejší výstavby vznikly zanedbané parcely, do ulice ohraničené dřevěnými ohradami, kombinované náletovými dřevinami, tedy prostory, kam nikdo nechtěl chodit. A to v užším městském centru. Přeměna celého prostranství pokračuje, a tak doufejme, že konečný výsledek bude co nejvíce odpovídat tomu, co jsme viděli v návrzích.