Proč padla Liz Trussová? Možná jí chyběla anonymita eura
O tom, proč rezignovala britská premiérka Liz Trussová, můžeme jen spekulovat. Pokud to ale bylo i kvůli nedávným otřesům na finančních trzích, nabízí se otázka, jestli to není cena za samostatnou měnu. V eurozóně se totiž lecjaký ten přešlap skryje mnohem snáze.
Novinky.cz zveřejnily tabulku osmi britských premiérů od 17. století, kteří nevydrželi ve své funkci ani jeden rok. Trussová ale mezi nimi se svými 44 dny jednoznačně vede. Druhý v pořadí George Canning vydržel v roce 1892 více než dva a půl krát déle.
„Vzhledem ke vzniklé situaci nemohu naplnit mandát, který mi svěřila Konzervativní strana,“ prohlásila. To mnoho neříká, byť se zřejmě odkazuje na ztrátu podpory uvnitř vlastní strany, rychlé personální přesuny a velké vzrušení poté, co vládní plán na snížení daní nepříjemně zatřásl finančními trhy.
Plán na snížení daní skončil krachem
Samozřejmě, nikdo z nás neví, co vše se dělo v zákulisí. Často premiéři končí poté, co někomu šlápnou na kuří oko, přeruší nějaký byznys nebo naopak nějaký neprosadí, případně neukočírují boj o peníze a zakázky.
Nicméně je nezpochybnitelné, že plán na ozdravění britské ekonomiky, oznámený ministrem financí Kwasi Kwartengem a spočívající mj. v razantním snížení daní, dopadl skoro skandálně. Britská libra totiž v reakci na něj zaznamenala významný pokles na historická minima vůči dolaru. Jen v den oznámení plánů spadla o více než tři procenta. Zároveň se začaly propadat státní dluhopisy. Britská centrální banka je začala krátkodobě vykupovat, mj. proto aby ochránila penzijní fondy, které se ocitly „pár hodin“ od krachu. Z plánu nezbylo nic a ministr padl ještě dřív, než jeho šéfová.
Jeden by řekl: „Zaplaťpánbůh, že to funguje. Že když někdo zatřese vlastní měnou, tak jde od válu.“ Není to jednoznačné, protože až do čtvrtka se zdálo, že předsedkyně vlády obětovala Kwartenga a sama pojede dál. Co jí nakonec donutilo to zabalit, fakt nevíme.
Jsou tu ovšem ještě jiná ale. Premiérka například 25. září poskytla rozhovor CNN, kde řekla zajímavou věc: „Spojené království má jednu z nejnižších úrovní dluhu v G7, ale máme jednu z nejvyšších úrovní daní. V současné době máme sedmdesátileté maximum našich daňových sazeb. A co jsem odhodlána udělat jako předseda vlády a co je odhodlán udělat kancléř (ministr financí – pozn. red.), je zajistit, abychom podniky motivovali k investicím, a také pomáháme obyčejným lidem s jejich daněmi.“
Spojené království má jednu z nejnižších úrovní dluhu v G7, ale máme jednu z nejvyšších úrovní daní
To samozřejmě staví celý záměr do jiného kontextu. Zvlášť, když si uvědomíme, jak suverénně země typu Itálie, ale i Francie léta nejen porušují Pakt stability, ale suverénně žijí s deficity okolo 100 % HDP a výše. A nijak nedávají najevo, že by je to trápilo. Mají totiž za zády Evropskou centrální banku. Ta jejich dluhy vykupuje, drží kvůli nim extrémně nízké úrokové sazby a celá Evropa (nejen eurozóna) za to platí vysokou inflací, k níž tato politika razantně přispěla.
Taky, když Německo ohlásí plán na podporu průmyslu, který rozhází celou Evropskou unii, a když se ukáže, v jaké stavu je jeho energetika, žádná marka nespadne. Protože neexistuje. A když náhodou začnou investoři rozlišovat mezi dluhopisy Itálie a Německa, tak se hned sejdou pohlaváři Evropské centrální banky, aby vymyslely, jak tomu zabránit.
Tím nehájím Liz Trussovou, protože jí neznám a vím o ní v podstatě houbelec. Morální hazard v eurozóně a Evropské unii ale v poslední době nabývá na dalších a dalších rozměrech, možná i významech. Někdo by mohl říct, že je to výhoda. Že na tom společném trhu a ve společné měnové zóně jsme všichni chráněni proti výkyvům. Ale taky je to nevýhoda onoho morálního hazardu.
Zkrátka když nějaký Olaf nebo Emmanuel sejme euro (což se možná děje, jen ne v rámci jednoho dne), tak se ta příčinná souvislost prokazuje poněkud složitěji. Přesněji řečeno, není-li vůle, neprokáže se vůbec. V tomto smyslu je Británie poněkud zdravější.
když nějaký Olaf nebo Emmanuel sejme euro, tak se příčinná souvislost prokazuje poněkud složitěji
P.S. Ve zmíněném rozhovoru řekla odstupující britská premiérka více zajímavých věcí. Ne vždy je třeba souhlasit s tvrzením, že se děje to, co řekla. Ale je zajímavé, na co dala důraz. Například na potřebu snižování strategické závislosti na Číně. Nebo na potřebu oslovit Indii, která může být další hrozbou, a kterou označila za autokracii. Rovněž řekla, že „svobodný svět neudělal dost pro to, aby čelil ruské agresi dostatečně brzy. A Putin byl povzbuzen, aby začal tuto děsivou válku.“
