Praha se Javiera Mileie neštítila

Nebylo to zrovna argentinské tango, ale návštěva to byla vítaná. Ilustrační foto: José Coriolano jcorifjr z Pixabay

Argentinský prezident Javier Milei se v Praze zastavil 24. června během svého druhého evropského turné. Přicestoval přes Španělsko a Německo. V obou těchto zemích byl přijat rezervovaně. Ve Španělsku se nesešel ani s tamním králem, ani se španělským ministerským předsedou Pedrem Sánchezem, kterého (a jeho manželku) údajně urazil při své přednášce na madridské konferenci Europa Viva 24 zorganizované španělskou krajně pravicovou stranou Vox. Byla z toho diplomatická roztržka.

V Německu pohovořil s kancléřem Olafem Scholzem sotva hodinu, zhruba „…o hodinu méně, než bývá u zahraničních návštěv zvykem“, konstatoval britský list The Guardian. Milei si to v tomto případě zavařil tím, že předtím v Hamburku přijal cenu od Společnosti Fridricha Augusta von Hayeka, pojmenovanou po ekonomovi, rakouském zakladateli neoliberalismu a nositeli Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974.

U nás se setkal s prezidentem Petrem Pavlem, předsedou vlády Petrem Fialou a s ministryní obrany Janou Černochovou. Dal i přednášku na Žofíně, organizovanou Liberálním institutem. Také v Praze byl počastován menší protestní demonstrací, podobně jako kdekoliv v Evropě, kde se zastavil. Důvody protestů jsou ale docela pochybné. Alespoň podle transparentů, jimiž se protestníci vyjadřují. Jde na nich o despotu, asociála, rušitele lidských práv, apod. Již zmíněný The Guardian nazval Mileie populistou.

Ta označení osvětlují dvě věci: jednak, že evropská levice má značně omezený slovník. A jednak, že ani nechápe obsah těch několika pojmů, které používá. Tradičně se odvolává na motorovou pilu, jíž se Milei prezentoval před argentinskou veřejností v předvolební kampani. Tu pilu ale netasil proti svému lidu, ani proti politické opozici (vzpomeňme na pirátské Pusťte nás na ně!), ale proti veřejným výdajům. Není to však zdaleka jediná, ani nejdůležitější pozoruhodnost temperamentního Argentince. Vyhlásil svůj politický program reforem, který neprodleně začal naplňovat. Tím skutečně vzbudil mnoho protestů a demonstrací proti sobě v domovské zemi. Jenže v tom je zásadní rozdíl proti evropské politice. Také na Starém kontinentu politici vyhlašují reformy, ale zároveň také sliby, koho se určitě nedotknou a komu pomohou (vždy jádru voličů podle průzkumů). Milei sliboval ve svých hospodářských plánech, že „… nejsou peníze, bude to těžké, začátek bude těžký, ale na konci dosáhneme dobrých výsledků.“

Svého úřadu se chopil loni v prosinci, pročež začal s osekáváním státního aparátu. Počet ministerstev snížil na polovinu. Proti inflaci, která loni překračovala 211 procent, zasáhl tak, že devalvoval peso, snížil státní výdaje a s nimi také dotace na pohonné hmoty, dotace na potraviny a řadu dalších státních podpor a subvencí. Pravda, ohrozil tím chudobou až 60 % obyvatel oproti dřívějším 40 procentům a inflace v Argentině vyskočila na téměř 290 procent. Ale tím, že se přestaly tisknout peníze, obchodníci brzy pochopili, že musejí prodávat za normální ceny, a ne za ty, které si usmyslí a stát je zadotuje. Zabralo to, v dubnu inflace klesla na 8,8 procenta. Pro úvahu: česká vláda proti inflaci zasahovala dotací cen za dotovanou energii, kontrolami benzínových pump, výrobců a prodejců potravin, prohloubením státního dluhu, a jak to dopadlo?

mnohé tvrdé reformy při politických jednáních změkly

Ani s tím despotismem to tak úplně nesedí. Mileiova strana má menšinu v argentinském parlamentu. K prosazování reforem musí vytvořit nové zákony, např. o privatizaci státních podniků, a řadu zákonů měnit. K tomu potřebuje podporu většiny poslanců. Takže už mnohé tvrdé reformy při politických jednáních změkly. Za půl roku vlády „despoty“ ještě nikdo z opozice v Argentině nevypadl z okna, ani se neutopil ve vaně, ani neumrzl v gulagu. Milei nemá jediného politického vězně. Chce-li prosadit rozšíření prezidentských pravomocí pro tzv. krizové situace také např. ve finančnictví, že by obešel parlament a vládl prezidentskými dekrety, opět potřebuje na to zákon a ten opět bude schvalovat menšinový parlament.

Kromě své motorové pily je Milei pozoruhodný ještě další vlastností. Je vystudovaný ekonom a pozorný žák libertaliánů, jakým byl Hayek. Když přijede do Evropy jako prezident, hovoří se zdejšími politiky o politice (Mercosur, válka na Ukrajině, apod.), ale o ekonomii hovoří na soukromých přednáškách s ekonomy. Se zdejšími politiky by v tomto „svém“ oboru nenašel ani posluchače, natož partnery k diskusi.

A to nejen po stránce odborné, ale ani po stránce politicko-komunikační. Milei si opravdu servítky nebere, po své předvolební kampani v tom pokračuje i jako politik a prezident. Co že to řekl v tom Španělsku? „Světové elity si neuvědomují, jak destruktivní může být realizace myšlenek socialismu. Neznají typ společnosti a země, které to může vytvořit, a typ lidí lpících na moci a míru zneužívání, které to může vyvolat. Když máte zkorumpovanou manželku, ušpiníte se a vezmete si pět dní na rozmyšlenou.“

Přestože neřekl žádná jména, byla to jasná narážka na nedávné rozhodnutí premiéra Sáncheze, který na konci dubna pozastavil veškeré aktivity na pět dnů, aby si rozmyslel, zda má podat demisi poté, co španělské soudy zahájily předběžné vyšetřování jeho manželky kvůli podezření na kupčení s vlivem a korupci.

Jak s ním může souznít Evropa, která je v socialismu až po uši? Úřadující a budoucí předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, horující pro biliony eur na podporu zelené ekonomiky, nehodlá odtajnit své obchody se společností Pfitzer a do nejvyšších politických funkcí jsou nastrkáváni trestně vyšetřovaní politici. U nás se nové úřady zřizují, např. pro boj proti dezinformacím, jenž má koordinovat koordinátory vládní komunikace. Za zmínku v závorce stojí také odvolání ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové – pro špatnou komunikaci. Představme si, jak by komunikoval Milei. Asi dlouho ne, úřad by zrušil. Když byl v Německu, byl Scholz kritizován za setkání s ním od vlastní středolevé partaje. Omlouval to pak celkem srandovně přes svého tiskového mluvčího, že prý si „…nemůžete vybírat, s kým se ve světové politice setkáte“. Protože Javier Milei je prostě pravičák jako poleno. Deborah Düringová z koaliční strany Zelených prohlásila, že prezident byl „diametrálně odlišný od naší politiky a našich hodnot“. Řekla veřejnoprávní televizi ARD, že význam Argentiny jako obchodního partnera a zájem Německa o její suroviny by neměly nahrazovat otázky včetně „lidských práv a ekologických norem“. O jaká práva se (v Argentině) jedná, už neupřesnila, ale v Evropě je celkem jasné, že se jedná o zelený socialismus (sociálně spravedlivou transformaci).

V Argentině vše teprve začíná. Začátky jsou těžké nejen pro Argentince, určitě i pro prezidenta Javiera Mileie. Zatím nám, Evropanům, ukazuje, že pravicovou liberální hospodářskou politiku lze nejen slíbit před volbami a pak ty volby vyhrát, ale také uskutečňovat po volbách. Bude napínavé sledovat, jak to půjde dál. Zda se podaří vytahat Argentince z chudoby. Zda platí i tam, že moc korumpuje? Milei není ani miláček, ani prorok, ale zatím ani darebák. Doufejme, že ho nikdo nezastřelí, alespoň ne hned.