Skuteční majitelé – proč musíme zveřejňovat víc, než žádá Evropa?
Zase ty zkratky. Tak jako byl rok 2018 rokem GDPR, je letošek rokem UBO. Aspoň pro ty, kdo mají v podnicích na starosti hypertrofující odvětví compliance a vše, co má co do činění se souladem s novými požadavky regulace. A podobně jako GDPR vlastně vůbec před třemi lety nebylo takovou revoluční novinkou, za kterou se pokládalo, protože podobná úprava osobních údajů platila již předtím, také UBO (ultimate beneficial owner) není nic až tak nového.
Anglická zkratka označení skutečného majitele nyní vyvolala horečné aktivity ne proto, že by povinnost zjišťování a zápisu skutečného majitele korporací dosud neplatila, ale proto, že novým zákonem účinným od letošního 1. června přibyly vedle publicity údajů i poměrně drastické sankce za neplnění. A to nejen až půlmilionová pokuta, ale hlavně i ztráta hlasovacích práv a práva na dividendu.
Bývá zvykem nedomyšlenost regulace připisovat Bruselu a naopak chválit zlaté české ručičky. ani evidence UBO není český vynález. český zákonodárce však využil možnost úpravu ještě zpřísnit.
Už přes dva roky pro většinu těch, kteří mají zapsat svého UBO, tato povinnost platila – nejde o žádné UFO vznášející se nově ze šera fantasijních představ. Plnění povinnosti ale při absenci sankcí bylo spíše laxní, i proto ten kvapík až v těchto dnech. Zbystřit přitom musí většinou i ti, kteří svého UBO podle předchozí právní úpravy poctivě zapsali.
Tak třeba někdo žádného skutečného UBO (v češtině se nabízí půvabný pleonasmus: skutečného skutečného majitele) nemá – a takových je řada, zejména u mezinárodních korporací, jestliže úplně nahoře ve skupinové struktuře je veřejně obchodovaná společnost s velkým rozptylem vlastnictví akcií, kde nikdo nemá žádný velký, rozhodující podíl. Doposud v takovém případě zapisovali, jako jakéhosi náhradního UBO, členy svého vlastního statutárního orgánu – tedy jednatele a členy představenstev české společnosti. Nově ale musí zapisovat vrcholné vedení nejvýše postavené společnosti ve struktuře. Zpravidla tedy špičkové zahraniční manažery – big bosses, kteří často mohou mít problém vůbec najít Česko na mapě, natož pochopit taje naší podivné regulatoriky. A tím méně porozumět, proč musí dávat k zápisu i své soukromé adresy (i když se nezveřejňují, zapsat se musí) či posílat kopie pasů. A pak ještě hlídat každou změnu! Protože i ta se musí do české evidence skutečných majitelů promítnout.
Hloubavější adresáti právní normy (jak právní teorie označuje prostý lid v byznysu) si mohou klást otázku, k čemu je toto cvičení vůbec dobré. (Tedy, pokud je neotupilo již GDPR a další plody regulatorní invence, a nerezignovali na další každé hloubání.) Tam, kde existuje skutečný skutečný majitel, to možná ještě smysl dává. Je třeba najít a zveřejnit, do čích kapes doputuje výdělek, zvlášť když se významná část ekonomiky točí ve veřejných zakázkách, dotacích a dalších ne-až-zas-tak tržních postupech. Tam, kde však skutečný UBO není – k čemu je dobré zapisovat manažery, které si většinou beztak každý může zjistit z jiných veřejných rejstříků či zdrojů? Jen snad kvůli tomu, aby v evidenci nebylo žádné prázdné políčko?
Bývá zvykem kdejakou hloupost či nedomyšlenost regulace připisovat Bruselu, a naopak chválit zlaté české ručičky. Ano, ani evidence UBO není český vynález, ale jde o promítnutí evropských směrnic (těch je dokonce celý seriál, zatím poslední AML směrnice má číslo šest). Ale zatímco směrnice jako taková má pro veřejně obchodované akcie s velkým vlastnickým rozptylem výjimku, český zákonodárce využil možnost úpravu ještě zpřísnit.
I proto v mezinárodních korporacích údivem zvedají obočí (a nad ním si možná klepají prstem), když jim vysvětlujeme novou českou úpravu, protože v jiných zemích, kde působí, toto řešit nemusí. Inu, zlaté české ručičky … (ne nadarmo se lokálnímu „vylepšování“ evropských směrnicových regulí říká gold-plating, tedy pozlacování).
Autor je partnerem advokátní kanceláře Weinhold Legal.
Ilustrační obrázek je od Marka Studzinskeho z Pixabay
